Miloš Štědroň přibližuje v knize své celoživotní „janáčkování“

Publikaci Mé celoživotní janáčkování – hovory nejen o hudbě vydalo nakladatelství Masarykovy univerzity Munipress. Představilo ji symbolicky v budově na Janáčkově náměstí v Brně, kde sídlí Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Rukopisy, ale také rodina Kunderova

Ředitelka Munipressu Alena Mizerová uvedla oba autory, kteří pak v besedě exponovali nejdůležitější témata knihy.

Čtěte také

„Nejvíc si odpočinu při práci.“ Miloš Štědroň oslavil osmdesátiny vyprávěním o divadle i knihách

Kapitola první se jmenuje Hoši, važte si těch, kdo vytvořili Rukopisy! V ní se Miloš Štědroň dotýká sporu o Rukopis královédvorský a zelenohorský, který vyvrcholil na konci 19. století, ale promítl se do českého sebeuvědomění a české kultury v mnoha ohledech dalekosáhle. Citát v názvu kapitoly pochází od Štědroňova učitele a pozdějšího kolegy, brněnského jazykovědce Dušana Šlosara.

Druhá kapitola má název Kněz umění a asketa zvuků. Tak označil Leoše Janáčka klavírista, hudební vědec a pedagog Ludvík Kundera st., otec spisovatele Milana Kundery. Miloš Štědroň v besedě vypráví o svém přátelství s Ludvíkem Kunderou st., jeho manželkou a celou rodinou.

Janáček provází život Miloše Štědroně

Třetí kapitola je opět uvedena citátem: Kde je ten les, milostpán by vám ukázal! Autentický výrok se vztahuje ke 2. říjnu 1965. Mladý Miloš Štědroň se tehdy vrátil z vojny a jako hudební kritik navštívil slavnostní otevření brněnského Janáčkova divadla. Inscenaci Janáčkovy Lišky Bystroušky v režii Miloše Wasserbauera navštívila v ten den i Janáčkova hospodyně Marie Stejskalová, zvaná Mařa, a ke scéně s kovovými tyčemi místo stromů se vcelku nevybíravě vyjádřila…

Název Právo na svého ježka, veverku i sovičku charakterizuje kapitolu čtvrtou, ve které Miloš Štědroň opět vypráví o Leoši Janáčkovi a interpretuje jeho tvorbu.

Jaké je vlastně to „janáčkování“?

V páté kapitole pak autor hovoří o svém celoživotním janáčkování. Jakou cestou se k němu vlastně dostal?

Leoš Janáček|foto:Profimedia

„Nikdo samozřejmě se nerodí s ničím zformovaným,“ říká Miloš Štědroň. „Já jsem byl divadelní dítě. Chodil jsem se svým strýcem, který tehdy ještě nebyl ženatý, takže měl spoustu času a věnoval se mi komplexně. Od pěti let mě učil na klavír. Pak mě týral tím, že mě nutil psát divadelní kritiky, když už jsem uměl psát. Nutil mě číst všechny knihy, konspektovat a psát referáty. Nakonec asi po čtyřleté výchově naznala moje matka, že jsem na pokraji nervového zhroucení, a převedla mě na Bílého 5 v Masarykově čtvrti ke své profesorce, paní Anně Holubové z velkého hudebního rodu Holubů. Paní profesorka mě pak učila deset let a byla pro mě obrovskou vzpruhou.“

O všech těchto tématech vypráví Miloš Štědroň v besedě s Jiřím Hanušem, jejíž záznam vám nabízíme k poslechu.