Básník Slavomír Kudláček je poutník krajinou a přesný pozorovatel. Vyšla mu nová sbírka Nebe a dudy

„Obrazy, které kdy bylo lákavé zachytit, letí jako

bláznivý komiks, co bylo včera, zítra je minulost,

co včera bylo blízko, je daleko, co včera bylo

hloupé, je normální, a dřív, než stačíš něco říct,

jsou slova zbytečná. Také říkání přešlo do unisona

marnosti: Zatímco mluví všichni, neposlouchá

nikdo, a poslouchá-li, je ztracen.“

Těmito slovy vstupuje do své nové sbírky básní s názvem Nebe a dudy Slavomír Kudláček, básník pocházející z Pardubic, který do světa literatury vstoupil epickou skladbou Půlnoční země ve sborníku Klíčení už v roce 1985, o čtyři roky později pak publikoval v dalším sborníku Prvovýstupy básnickou skladbu Dům z kostí. Samostatně publikoval až v roce 1994 jako čtyřicetiletý knihou Hodina amulet. Následovaly další knihy, například Zapomenutá noc nebo Schůzka v lomu v nakladatelství Host. Celkem zatím Slavomír Kudláček vydal dvanáct sbírek básní a jeden cestopis s názvem Skotsko: všední dny věčnosti. Jeho básnickým protipólem je sbírka Hora bez vrcholu, která čtenáře rovněž zavádí do nejstudenějších a nejopuštěnějších míst Velké Británie. V letošním roce kromě knihy Nebe a dudy vydal Slavomír Kudláček ještě knihu Země pod nohama s podtitulem „road poem“.

Skotská krajina|foto:Pexels, CC0 1.0

Petr Motýl ve své obsáhlé recenzi na knihu Hora bez vrcholu, která vyšla v Kulturních novinách v roce 2013, řadí Kudláčka po boku Víta Slívy do nepočetné generace básníků narozených začátkem 50. let. „Pro jejich tvorbu je příznačný svár se světem, vycházející ze sváru se společností, nejistota a zároveň hledání velkých hodnot, které společnost za socialismu sice zdánlivě nabízela, ale v zásadě šlo jen o prázdná slova, která zněla hluše. Oba básníci pracují ve své poezii rovněž s velkými slovy, se vzletnými gesty, s patosem. Občas to zní hluše, jako by šlo o odraz oněch nepříliš šťastných let, jindy ale tyto výrazové prostředky vyznívají velice působivě a dodávají jejich poezii osudový či metafyzický rozměr,“ píše Petr Motýl.

Čtěte také

Vít Slíva: Po deseti letech jsem si řekl, ať tady po mně něco zůstane. Jeho rozhovor s Jiřím Trávníčkem vyšel knižně

Z mého pohledu je Slavomír Kudláček přesný pozorovatel věcí, který jako důležité stavební prvky naší reality vnímá i místa zdánlivě prázdná. Do své básnické řeči je vkládá jako zámlky či nedořečenosti, jako by stejně důležité bylo to, co v jeho básních je, i to, co v nich není: tušené se prostupuje s viděným a slyšeným, zámlky prohlubují naléhavost. Snad proto například ve sbírce Zapomenutá noc tvoří podstatnou část knihy úryvky a zlomky radiodepeší, které si vyměňoval Londýn s vysílačkou Libuší v roce 1942.

V knize Nebe a dudy zachycuje Slavomír Kudláček i svou poutnickou zkušenost z cestování po blízkých krajinách, ulicích, městech. Při pohledu do tváří a životů lidí, které potkává, cítí úzkost i blízkost. Minulé se potkává s tím budoucím a o přítomnosti ví člověk pořád tak málo… A o sobě?