Vít Slíva: Po deseti letech jsem si řekl, ať tady po mně něco zůstane. Jeho rozhovor s Jiřím Trávníčkem vyšel knižně

Ke knižnímu rozhovoru se básník Vít Slíva (nar. 1951) odhodlával deset let. Tak dlouho vzdoroval návrhům literárního vědce Jiřího Trávníčka (nar. 1960). „Mně vadilo, že jsem vídával v knihkupectvích knihy rozhovorů s herečkami, herci, modelkami, sportovci, tak jsem si řekl – mezi ně já přece nebudu patřit,“ vysvětluje Vít Slíva. „Po deseti letech jsem si řekl – ať tady po mně něco zůstane, nějaké svědectví jiné než jenom ve verších. A taky mě Jiří zlomil, a to bylo rozhodující, tím, že mluvil o tom, jak ta knížka bude asi vypadat: že tam budou tematické kapitolky, které pak nazval zvětšeninami. Dvě z nich že budou hudba a náboženství, víra v Boha. To mě vyprovokovalo ke kývnutí – a dost ráznému.“

Čtěte také

Cherubín troubí na kost fanfáru – poslechněte si nové verše oceněného básníka Víta Slívy

Označení „zvětšeniny“ je inspirováno knihami literárního vědce a pedagoga Zdeňka Kožmína (1925-2007). Ten vydal v roce 1989 knihu Zvětšeniny ze stylu bratří Čapků a v roce 2007 vyšla kniha Zvětšeniny z Komenského, jejíž spoluautorkou byla jeho manželka Drahomíra (1929-2002). „Zvětšeniny z Víta Slívy“, které vydalo brněnské nakladatelství Host pod názvem Všelijak poplantane, jsou tedy i poctou Zdeňku Kožmínovi.

K tomu, jak kniha vznikala, říká Vít Slíva: „Rád vzpomínám a budu vždycky rád vzpomínat na středy, kdy jsem autobusem vyjížděl nahoru, jak já říkám, na Akropoli nad Krpolem – na Lesnou. A od pěti hodin jsem pobýval v bytě Jiřího a jeho ženy a jeho dcer a tam jsme to nahrávali. Pak ovšem přišel můj dlouhodobější pobyt v nemocnici a pak potřeba nevzdalovat se z bytu, takže několik posledních pokračování jsme nahráli u nás dole v Králově Poli.“

Čtěte také

Jiří Trávníček: Čtenář není pecivál

Panovala soustředěná pracovní atmosféra, nebo to bylo přátelské posezení s pohoštěním? Básník vzpomíná: „Víno tam bylo vždycky, ale já jsem byl kolikrát do těch odpovědí tak zažraný, že jsem se vína ani netkl. To jsem se sám sobě podivoval.“ Jiří Trávníček shrnuje: „Byla to taková antická hostina, se vším, co tam patří. Tam se jí a zároveň se rozmlouvá.“ A Vít Slíva dodává: „Symposion. Soubytí a soupití.“

V případě portrétního rozhovoru se nabízí životopisná linka, ale kniha u ní nezůstává. Byla její struktura určena předem? – „Ano, určili jsme si ji dopředu,“ připouští Trávníček. „Jedna polovina – Životaběh. Já v biografickou osu věřím, životopis je velmi moudrá a plastická struktura, která umožňuje říci věci, které by se tematicky nedaly takhle říct. Ale řekli jsme si, že druhou polovinu uděláme tematicky. Pracovně jsme ji nazvali Stigmata a pak teprve Zvětšeniny.“

Otevřeně nejen o ženách a rodičích

Vít Slíva i Jiří Trávníček se shodují, že si předem nestanovili žádné hranice, pokud jde o otevřenost sdělování. „Považuju za nutné říct, že jsem mluvil a přitom jsem vůbec nemyslel na to, že to bude zveřejněno,“ vysvětluje básník. „Mluvil jsem jako přítel s přítelem. Amicus alter ego – jako kdybych mluvil sám se sebou. No a potom teda ta choulostivá, mnohdy už opravdu na hranici, otevřenost… Třeba o rodičích mluvím velmi otevřeně… a o svých ženách. Doufám, že s rodiči si to potom na věčnosti nějak vysvětlím, no a s ženami už asi ne. Tady snad, no…“

Byl Jiří Trávníček stále vůdčím elementem, který určoval směr, nebo šlo o partnerské rozhovory? – „Nebyl jsem vůdčí, vůdčí byla ta struktura, kterou jsme si dali,“ uvažuje literární vědec. „Vlastně jsme delegovali svá ega do konceptu a ten koncept nás vedl.“ Vít Slíva zdůrazňuje, jak jej postrkovaly a uváděly v nadšení Jiřího vstupy: „To bylo tak břitké, tak inteligentní, tak ironické! Ale ironie může být laskavá. To té knize myslím velice pomohlo.“

„To partnerství tam je,“ doplňuje Jiří Trávníček, „my se s Vítem známe dlouho. První fázi naší známosti bych nazval extenzivní – od roku 1975, kdy on začínal na gymnáziu, kde já jsem také začínal. Druhou bych nazval fází intenzivní – posledních deset až patnáct let. A ta poslední byla extenzivní turbo. To je to období, kdy jsme spolu dělali tento rozhovor.“ Vít Slíva navazuje: „Prohlašuju, že to třetí období pro mě znamená opravdu hluboké přátelství, takže Jiří je teď možná jeden ze dvou mých nejbližších přátel. – Jinak tehdy v tom pětasedmdesátém já jsem tam přišel jako učitel a Jiří jako student – ale myslím, že se to všeobecně ví.“