O žízni po maličké básničce. Poslechněte si rozhovor se Zdeňkem Volfem

14. leden 2022

Brněnský básník, publicista a editor vydal dvě publikace věnované krátké básni. Také v jeho nové sbírce Boty paznehty jsou krátké básně obsaženy. Co to vlastně je?

Zdeněk Volf (*1957) vydal v roce 2020 v ostravském nakladatelství Protimluv antologii Krátká báseň: Pokus o doménu cz. Obsahuje krátké básně 130 českých básníků – už to samo ukazuje, že je za touto knihou dlouhodobá a pečlivá práce.

Jak se stalo, že ses začal zaměřovat na krátké básně?

„Šlo to přes moji tvorbu,“ vysvětluje básník. „Zjistil jsem ve své druhé sbírce, že se mi básně začínají zkracovat, že už potřebuju jen pár slov, abych se vyjádřil, a pochopil jsem, že se s tím musím nějak vyrovnat – i čtením. Začal jsem si krátké básně víc všímat.“

Co je to vlastně krátká báseň – dá se nějak definovat?

„Pochopil jsem, že to je třetí cesta v poezii,“ říká Zdeněk Volf. „Jedna je přes poezii vázanou, potom je volný verš. Krátká báseň to všechno může používat, ale je to jaksi zevnitř, je tam dostředivost. Těžko to uchopit racionálně, ona se různě skrývá, někdy jí stačí jeden verš, někdy třeba i pět veršů – to je skoro maximum. Člověk se dostane až na takový kraj, že mu stačí jedno dvě slova. Je to ohledávání, které je pořád překvapující.“

Spisovatelka a literární vědkyně Silvie Richterová poznamenala, že za vydáním antologie je „četba desítek a desítek básnických sbírek a meditativní přístup“. Můžeš připomenout některá jména českých básníků, nad jejichž krátkými básněmi jsi meditoval?

„Co je to meditace? Může to být zpočátku i opakované čtení. Člověk se k tomu vrací, zkouší různé polohy, přijde z práce, má před pohřbem nebo před svatbou, prostě střídá různé nálady, různé životní situace. A krátká báseň při tom čtení, pokud je dozrálá, musí obstát. Ukáže se jako tvar, s kterým se už nedá moc hnout. Je to i tajemství. Něco se v životě stane a člověku se to najednou nasvítí.“

„Třeba u Viktorie Rybákové to jsou jenom dvě slova: I smrt / mistr. To vypadá jako nic, ale najednou si člověk uvědomí, že se smrti nemusí bát, že smrt učí. Je to zachyceno jen ve dvou slovech a člověk se propadá do velkého prostoru, do velkého ticha těch slov a lásky těch slov.“

Krátké básně nachází Zdeněk Volf například i v tvorbě Ivana Martina Jirouse, Violy Fischerové, Petra Kabeše, Jaroslava Žily…

„Tomu je antologie věnovaná. Byl to můj přítel a věnoval se krátkým básním celoživotně. Někdo se jim věnuje jen určitou částí tvorby. Na temných vodách zimy / čti mou tvář. Je to napsáno ještě v životě. Jarda nevěděl, že dostane nevyléčitelnou nemoc a zemře. Nakonec byl jeho popel rozdělen na tři části – jedna z nich je v hrobě, druhá v Beskydech a třetí v Ostravici. Na temných vodách zimy / čti mou tvář.“

Už v roce 2018 byla v brněnském studiu natočena pro stanici Vltava půlhodinová rozhlasová antologie krátkých básní. Tehdy v ní Zdeněk Volf citoval Josefa Kainara a jeho „pocit žízně po maličké básničce, přesné a čiré jako sklenička“. Antonín Líman zase upozornil, že uvnitř Halasovy básně Podzim jako by bylo skryto haiku: Jak peníz tiše položený slepci, jsi tu, můj podzime.

Jsou české krátké básně haiku, nebo je haiku specifický, mezi kulturami nepřenosný, básnický útvar?

„Naše tradice je vázaná na tradici antickou,“ soudí básník a editor. „V ní vznikly epigramy – z epigrafů, nápisů na náhrobcích, pomnících, z epitafů. Jejich obsahem byla určitá satiričnost, šleh. Pak to bylo distichon, dvojverší. U nás se tím zabýval hlavně Karel Havlíček Borovský, tím ta antologie začíná. On říkal, že to otesává. Ale myslím si, že až v totalitě, v 50. letech, začali úplně vědomě ohledávat tento žánr Bondy s Vodseďálkem, což je počátek, vědomý impuls vyjádřit se krátkou básní. Aby to byla nejenom forma, ale zároveň silná báseň.“

„Potom tady bylo haiku, které se vyvinulo někdy v 16., 17. století. Tanku je japonsky krátká báseň. Ale je zajímavé, že měli potřebu těch pět veršů ještě zkrátit na tři a z toho je haiku. To je žánr nepřeložitelný, ale můžeme se pokoušet se mu přiblížit. I sami japonští básníci vydali deklaraci, myslím v roce 2000, kdy uvolnili v cizích literaturách nároky jako počet slabik nebo sezónní slovo, aby ponechali tvůrčí svobodu psát haiku nebo tíhnout k haiku v mateřštině. Toho se už dříve chytli američtí beatnici. Další je cesta aforismů... Po vzájemném křížení se to všechno spojilo v útvar, který nazývám krátká báseň.“

Krátkost, to není minimalismus, nějaká malost – jako brož. Je to zevnitř, něco ryzího.
básník Zdeněk Volf

Když byla roku 2020 vydána zmíněná knižní antologie, vyšla v Ostravanu recenze od Ivana Motýla, který knihu přivítal – nicméně termín krátká báseň označil za nonsens a ediční práci na antologii za „zábavnou hru, s níž si Zdeněk Volf zpestřil nejeden večer“. Jak na to editor reagoval?

„Ivana mám rád. Já su z Valašska, on je z Ostravska, musí žduchnout, že… Napsal jsem mu dopis, který potom vyšel v revui Protimluv. Můžu z něj něco ocitovat: Byla to jen služba tomu, co se mi zdálo trvale přehlížené, prostě padlo mi to tak na srdce.“

Zdeněk Volf současně dostal řadu krásných ohlasů od přátel, vesměs básníků, jejichž krátké básně byly do antologie zařazeny. Například Lukáš Marvan napsal: „Originální. Krátká báseň, ale silná kniha. Osvěžení poezií.“ – Jan Frolík usoudil, že „nepatrné básnické miniatury mohou mnohé napovědět o osobitosti jejich tvůrců, a vyznít tedy v případě každého z nich zcela originálně.“ – Podle Viktorie Rybákové „je to dílo, které bude přinášet radost, vhled, hloubku, myslivost (vidím se s knihou i v lese!) a vděčnost blízkých duší.“ – Milan Ohnisko ocenil, že „antologie je editorsky vysezena s neuvěřitelnou erudicí, poctivostí a nápaditostí.“ – To je jen výběr z e-mailů obsahujících samou chválu.

Povzbudily Zdeňka Volfa tyto ohlasy k přípravě další, tentokrát drobné publikace nazvané K individuaci krátké básně / Oknem překladu?

„Přátelské pozdravy přišly nejenom od účastníků antologie, ale i recenzně. Třeba Vít Ondrák na iLiteratuře.cz napsal velmi vnímavou recenzi. Uvažoval jsem, jestli tam nezařadit část, která by byla věnovaná krátké překladové poezii. Ale nějak jsem si to nedokázal představit, bilo se to. Nechal jsem to tedy jen jako českou krátkou báseň. Nicméně samozřejmě čtu a řadu věcí si zakládám, podtrhuju… Ale nedovedu si už představit tu práci kolem autorských práv. Už s českou antologií to byl opravdu očistec a tak si nedokážu představit, že s někým za mořem jednám o těchto věcech.“

Zdeněk Volf tedy připravil výběr čtyřiceti světových autorů a jejich ukázek a publikoval esej s citacemi. Zásadní vliv na vyznění překladových krátkých básní mají jejich překladatelé do češtiny. „Překlad je vlastně znovu psaná báseň,“ oceňuje Zdeněk Volf. „Pro mě není podstatné, jestli je to přeloženo přesně, ale jak ta báseň nakonec působí v češtině. My máme skvělé překladatele.“

V nakladatelství Srdeční výdej Zdeněk Volf loni vydal svou novou básnickou sbírku Boty paznehty. I v ní je řada pěkných krátkých básní. V závěru rozhovoru básník několik z nich přečte.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.