Zdeněk Volf: A mrvě prsteny

Velikonoční pořad z cyklu Schůzky s literaturou nabídne setkání s básníkem Zdeňkem Volfem, který se narodil 30. června 1957 ve Valašském Meziříčí. Maturoval na Střední zemědělsko-technické škole, obor veterinární, v Kroměříži. V roce 1982/83 docházel k mimořádnému studiu českého jazyka a historie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Pracoval jako nákupčí dobytka na jatkách v Kroměříži, jako inseminační technik na Bruntálsku a nyní jako soukromý inseminátor v okrese Brno-venkov, v okolí Mohyly míru. Po letech věnovaných judu, józe, meditacím a makrobiotice přistoupil k obnově křtu z dětství. Se ženou a čtyřmi dcerami žije v Brně-Tuřanech. Vydal čtyři básnické sbírky: Řetězy a ptáci (1999), K svému (1999), Stahy (2003), A mrvě prsteny (2007).

Básník, jehož jméno snad není příliš rozšířeno v obecném povědomí, se již dočkal značného uznání literární kritikou i některými dalšími básníky. Například Jiří Staněk mu již v roce 2005 v soukromém dopise, jehož část se svolením Zdeňka Volfa v pořadu uvádíme, vzdal tento hold: "Tvé knihy jsem si četl cestou v autobuse z Jihlavy do Prahy a dvojnásob mne zamrzelo, že mi unikal básník, v němž jsem načítal skutečnou, niterně prožívanou a hlubokou poezii, poezii dobývanou, přesívanou, zrnitou, všechny plevy ze síta odvál vítr - záměrný. Ne ke všem básním bych mohl přiložit metr české poezie celých jedenácti století (neboť není jiného metru! než počínajícího Hospodine, pomiluj ny... kdepak Mácha, ten stojí už jen jako jeden z řady, i když otec-zakladatel), ale hodně Tvých básní přiložení onoho metru klidně sneslo. A to není málo."

Pokud by se uvedená slova mohla jevit jako mírně nadnesená přátelská pocta, zkusme se začíst do literární kritiky. Mojmír Trávníček v roce 2005 v časopise Psí víno: "Zdeněk Volf je básník na slovo vzatý. Potvrzuje to i tak, že je na slovo skoupý. Jeho poetika je přísná. Umí "mlčet kvůli vyslyšení". První básnickou sbírku vydal ve zralém věku 42 let roku 1999 jako zralý básník. Měla v názvu "řetězy", jako by omezování bylo působeno zvenčí a bylo poutem. Sbírku třetí v pořadí nazval Stahy. Jde tedy už o akt zcela spontánní, niterný, jakým jsou například srdeční stahy nebo stahy porodní. Ten příměr volím záměrně. Ve Volfově poezii jde o činnost srdce a jde i o rození. Jeho strohé verše uvážlivě čerpají z fyziologických procesů - stejně jako z křesťanské spirituality. Volf je věřící křesťan, a tudíž realista, chodící po zemi (po syré zemi, chtělo by se říci s Čelakovským), aby spolehlivě došel k věčnosti."

K těm, kdo Zdeňku Volfovi vyjádřili mimořádné uznání, patří také Petr Čermáček (např. v časopise Weles), Milan Uhde (v soukromém dopise) či Vladimír Novotný (na internetovém Portále české literatury). A proč je vlastně nutno dokládat básníkův význam ohlasy na jeho tvorbu? Pro jeho skromnost a pro ústraní, které si zvolil. Volfovu sečtělost, cit pro literaturu a zájem o věci veřejné a schopnost je trefně glosovat nicméně Petr Čermáček připomíná i v souvislosti s básníkovými "deníkovými" zápisy Srdcář, které byly dosud publikovány jen časopisecky či ve vysílání Českého rozhlasu.

Tak byly připomenuty součásti literárně-dokumentárního pásma, které vás na Boží hod velikonoční s tímto básníkem seznámí. Avšak kromě básní a ukázek ze Srdcáře nabídne pořad zejména putování po místech Volfova působení - v Brně-Tuřanech a v okolí slavkovské Mohyly míru. Redaktorka Alena Blažejovská vyjela s básníkem i na vrch Santon, ale zejména ho následovala do jedné ze stájí, v nichž jako soukromý inseminátor krav pracuje a v nichž - ve chvílích oddechu - také píše verše. "Nevím, čím to je, že ty krávy mám tak rád," svěřil se autor, který v jednom ze svých deníkových zápisů konstatuje: "Možná se dobírám otevřenosti, která děsí. Zejména blízké. Ale mohu být otevřený méně, než jsem schopen? Obzvlášť po patnácti letech ve společenství? Tedy společných chval či vyznávání vin? Kdy už jsem pozbyl něco jako... zpovědní tajemství nebo stud před čtenářem. Kdy již nepotřebuji dráždit, abych zaujal, anebo zemřít, abych svolil k zveřejnění. Ale snad se jen otevírám otevřenosti - té prosté, k obejmutí."

Pořad v režii Radima Nejedlého byl natočen v brněnském studiu Českého rozhlasu.