Básník Zdeněk Volf oslavil šedesáté narozeniny a vydal sbírku

24. říjen 2017
Básník Zdeněk Volf.

Málokterý básník má takové povolání: inseminátor krav v okolí Mohyly míru. K této krajině má silný vztah, stejně jako k rodnému Valašsku a k Brnu, jež se mu stalo domovem. Jeho nová sbírka se jmenuje Před modlitbou přiložím.

Šestou básnickou sbírku Zdeňka Volfa nedávno vydalo ostravské nakladatelství Protimluv. Je to symbolické: šestka se letos ocitla také v číslici označující autorův věk: 60. Jsou tu tedy hned dva důvody, proč bylo natočeno pásmo Volfovy poezie, které pro rozhlas připravil Petr Čermáček.

Zdeněk Volf se narodil 30. června 1957 ve Valašském Meziříčí. Absolvoval Střední zemědělsko-technickou školu – obor veterinární v Kroměříži i mimořádné studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, obor český jazyk a historie. Zabýval se judem, jógou, makrobiotikou, ale v Kristových letech přistoupil k obnově křtu z dětství. Pracuje jako soukromý inseminátor krav v okolí Mohyly míru. Je otcem čtyř dcer, žije v Brně-Tuřanech. Dosud vydal básnické sbírky Řetězy a ptáci (1999), K svému (1999), Stahy (2003), A mrvě prsteny (2007), Až na poslední pohled (2013) a básnický deník Srdcář (2008).

Petr Čermáček o jeho nové básnické sbírce říká: „Poezie Zdeňka Volfa je putováním vztahovou mapou. Krajinou, v které Bečva, Mohyla míru i středozemní pobřeží jsou krajinami vnějšími i vnitřními, jsou dějištěm spíše než jevištěm, čelí větru, jež si vane, odkud a kam chce, i pravidelným stahům přílivu a odlivu, tepu krve, rytmu dechu – sebe i svých blízkých.

Zdeněk Volf v ZOO Vyškov.

‚Být v básni znamená být ve vztahu. Milovat skrze báseň.‛ Lépe než těmito básníkovými slovy to říci nelze. Zůstanu-li u krajinné paralely, pak lze snad říci, že jde o krajinu nejen viděnou a slyšenou, ale také procítěnou i probolenou bříšky prstů, dlaněmi, chodidly, koleny. Krajinu, v které lze při pěší pouti upadnout i vzlétnout, přiblížit se i zahlédnout zcizení, vyslovit i smlčet: ‚Důležitější bývá, kam nejdu. Dojde-li v tichu k beztíži,‛ omlouvá se Zdeněk Volf v básni Miloši Doležalovi.

Jednou z nejčastěji uváděných charakteristik Volfovy poetiky je prostupování profánního a sakrálního. Slovo prostupování jeví se mi jako nedostatečné, Zdeněk jde mnohem dále. Nachází sakrální rozměr tam, kde je to pro většinu z nás nepředvídatelné. A naopak v sakrálních úkonech, slovech, rituálech nachází podlahu prošlapanou každodenním životem – vztah není prolínáním, je ztotožněním.“

Poslechněte si ukázku z úvodu pásma, které pod názvem Před modlitbou přiložím, zazní v rozhlasovém magazínu Zelný rynk v sobotu 5. srpna v 17 hodin.