Sochař Lubomír Lacina má přes čtyřicet let galerii pod nebesy, v krajině Velkobítešska
„Bůh je v malé Boží muce i ve velké katedrále,“ říká sochař, který se tvorbou soch svatých a křížů začal zabývat sám od sebe. „Sloužím ke slávě Boží tímhle způsobem,“ přiznává.
Jako důvod, proč se této tvorbě věnuje, Lubomír Lacina uvádí: „Lidé jsou takoví patrioti těch vesnic, prostor, kde žijí, že nechtějí opustit tenhle svět, aniž by ho předali takový, jaký ho od svých otců přijali. Zatím se bohudík může, tak se dělá, ke všeobecné spokojenosti.“
Na požádání tedy vytváří sochy do rekonstruovaných či nově postavených svatostánků v krajině, obcích a městečkách. „Mě to taky naplňuje, protože se můžu realizovat, dělám to k Boží slávě,“ netají se sochař.
Lesník v oblasti Velkobítešska, Jiří Nohel, který nás provázel zdejší krajinou, uvažuje: „Dnes musí umělci pracně hledat své místo na slunci a přemlouvat mecenáše a další lidi, aby mohli vystavovat. Lubomír Lacina má galerii pod nebesy. Tahle krajina je prostoupená jeho dílem. Kamkoli tady v okruhu 20 km půjdete, tak budete narážet na jeho stopy.“
Nová Boží muka byla postavena například na rozcestí v lese nedaleko níhovského rybníka. Lubomír Lacina pro ně vytvořil sochu svatého Jana Křtitele s mušlí, která vznikla v souvislosti s neštěstím, po němž se jeden malý chlapec jakoby znovu narodil, a sochu panny Marie v souvislosti se smrtí maminky Jiřího Nohela.
Lubomír Lacina byl v kontaktu s brněnskou sochařkou Sylvou Lacinovou (jde jen o shodu příjmení), od níž načerpal literaturu a výtvarné časopisy počínaje rokem 1955. „Toho mám skříň,“ směje se sochař. „Ale od jisté doby se přestávám na věci dívat, protože mám strach, aby mě to nesvedlo ke kopírování nebo plagiátorství. To by mě mrzelo.“
Ke svému výtvarnému výrazu Lubomír Lacina dodává: „My tady na venkově všechno nazýváme pravými jmény. Kdybych tady udělal abstraktního Jana Křtitele, tak bych taky nemusel jít na pivo, protože by mně řekli: Cos to tam zase hodělál? Ale mě samotného to táhne k tomu, aby z toho lidé měli radost. A oni by ji neměli, kdyby to nebylo podle jejich cítění.“
I další kaplička stojí u studánky nedaleko Níhova, která byla obnovena v roce 2009 péčí Jiřího Nohela. „To chce sochu,“ řekl Lubomír Lacina. Studánka byla zasvěcena svatému Jiljí, a tak vznikla socha svatého Jiljí, patrona Francie. Lidé si místo brzy osvojili, a tak zde začaly hořet svíce, chataři zde čerpají vodu. Ale najdeme tu i domeček, který si postavily děti, je tu prý schovaná keška. Podle sochaře Laciny je to příbytek pro trolíka. „Tady se o svatém Janu pohybují trolíci, lesní víly chodí pít, tady je krásný život, světlušky…“
K nejvyššímu místu lokality, vrchu Chocholy, vede Lacinova křížová cesta. „Je víceméně snová, není popisná. Ale kdo zná křížovou cestu, tak ví, co mají obrazy na těch křížích znamenat,“ vysvětluje sochař. „Je to volná možnost domyslet si Kristovu cestu na Golgotu.“
Cestu jako by příroda sama připravila pro tuto možnost, začínají tu samy od sebe růst duby a buky a vzniká listnatá alej. Na vrcholu stojí kříž a i pro něj jako by se místo vytvořilo samo od sebe. Sojky sem podle Jiřího Nohela nanosily žaludy a vznikl prostor pro kříž, obehnaný v půlkruhu stromy.
Kříž je skleněný. „Sklo jsem spojil umělým kamenem, do kterého jsem nainstaloval měděné a mosazné plechy ve tvaru kamejí,“ popisuje Lacina. „A je to na kamenném sloupu, pod nímž je tři čtvrtě kubíku betonu, aby stál. Když leží v ateliéru na zemi, tak nemáte kam stoupnout. A když jej pak přinesete do plenéru, tak vám mezi těmi třicetimetrovými stromy připadá nevelký. Měl myslím čtyři metry, i s tou stopkou, co je v zemi.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
