Vidíš, jak nás má bábička ráda! Nad knihou Petry Dvořákové Dědina uvažuje Tomáš Sedláček

Její kniha rozhovorů Proměněné sny získala cenu Magnesia Litera, příběh Julie mezi slovy byla oceněna Zlatou stuhou v kategorii beletrie pro mládež a Cenou učitelů, mládeži jsou určeny i její další knihy – Flouk a líla a Každý má svou lajnu. Prozatím poslední próza Dědina naopak rozvíjí autorčin zájem o psychologii současníků, jak jsme poznali v knize Sítě – příběhy nesebevědomí.

Nejnovější Dědinu s chytlavým podtitulem Pole, závist, chtíč a otčina tvoří čtyři příběhy ze současné vesnice na Vysočině. O jejím jazyce autorka říká: „Tuto knihu jsem napsala jazykem, který je mi vlastní. Slýchala jsem ho od dětství na Vysočině, kde jsem se narodila a kde už spoustu let nežiji. Ten kraj mám ale navždy pod kůží, protože tak to my lidé odtud zkrátka máme.“

Cvičený dialektolog by nejspíše dokázal dějiště Dědiny přesně lokalizovat, je to někde v jihovýchodní části Vysočiny, tam, kde se stýkají izoglosy hanáčtiny už s obecnou středočeštinou, kde králíky nazývají zajíci, babičky bábičkami a koblihy smažinkami. Dědina Petry Dvořákové je ovšem obec zcela fiktivní, jakkoli na vnitřní straně obálky najdete plánek vsi, v níž vypravěči knihy žijí.

Spisovatelka a publicistka Petra Dvořáková (rodinný archiv)|foto:Petra Dvořáková

I tenhle nepodstatný detail odkazuje k pozapomenutému žánru, na nějž Dvořáková navazuje: je to vesnická realistická próza. Mikroprostředí je použito co společenský model, jenž vedle estetických záměrů akcentuje složku poznávací. Ve shodě s ní je generálním námětem Dědiny otázka, co udělal vobrat, totiž revoluce, s vesnickým (a jistě nejen vesnickým) společenstvím; staré uspořádání, zničené kolektivizací, sice dožívá ještě v paměti venkovanů, ale podmínky k jeho obnově už nejsou – chybí vědomí dávno rozoraných mezí.

A není-li mezí, je všechno dovoleno. Zbyly jen staré dobré závisti, nesnášenlivosti, hamižnosti a patrná bezradnost, co se životem. Nechybí ovšem touha po bohatství a sedlácká ctižádost být někým. Tak se v tom jednotliví vypravěči příběhů Dědiny plácají všelijak. Staří se snaží nenápadně naznačit mladým, že špatně vychovávají jejich vnuky, mladí nechápou svět starých, děti přicházejí na svět bez velkého nadšení rodičů, znovuzískaný majetek není komu předat, zato soumrak života se mění v urputný zápas potomků o rodičovské peníze. 

Čtyři příběhy Dědiny, v nichž autorský vypravěč zcela ustoupil promluvám jednotlivých postav, jsou vzájemně propojeny prostředím i rodinnými vazbami, jak už to tak na vesnicích bývá. Všichni se vzájemně znají, vidí si do talíře, pečlivě se sledují a s gustem pomlouvají. Děti se rodí, staří umírají, unavené manželky se už nenechávají „votravovat“ manželi, na něž zase číhají opuštěné manželky, mladí mají své zástoje, bez ohledu na náhlou smrt v rodině. Běžný, zdánlivě banální svět Dědiny Petry Dvořákové má ale svou osudovou tíhu.

Spojujícím principem tohoto společenství je totiž majetek, opečovaný dům, selská pole a vzpomínky na utrpěné křivdy. A u mladých – touha po snadných, to je lehce získaných penězích. V dramatické většině se obyvatelé Dědiny nehonosí žádnými nadosobními hodnotami; v tom smyslu jde o pramálo povznášející čtení, v němž hraje klíčovou roli sobectví. Ještě jeden pozoruhodný rys příběhů Dědiny – slabost mužských postav, ustupujících rozmarům i nechutím svých už málo okouzlujících poloviček.

I ti největší hospodáři obtížně nalézají odvahu na poslední chvíli zasáhnout, když například zjistí, že se jejich potomek dal na zlodějskou dráhu – tu přichází ke slovu bič, ale až v polích za dědinou, aby to nikdo neviděl. Dvořáková má vyhraněný smysl pro natrpklý pohled za fasádu venkovské idyly a místy pro až formanovsky ztrapňující či trapný humor.

Jazyku vyprávění věnuje Petra Dvořáková velikou péči - míru dialektu přesně odměřuje podle jejich stáří mluvčích. I to je jedna z mnoha položek, z nichž je vystavěno umění jejího čtivého vyprávěcího stylu. V tom směru klade jednoznačně důraz na obsažnou nosnost sdělení, zatímco literární možnosti jsou paradoxně jakoby na druhé koleji – materiál oněch čtyř příběhů její Dědiny má totiž potenciál stát se románem. Autorka tuhle možnost zjevně opustila ve prospěch přehlednosti a údernosti solitérních příběhů. Akcentovaná poznávací funkce Dědiny jistě rozlítostní milovníky českého románu, ale nemyslím, že to bude platit i pro českého čtenáře.