Vyšly vzpomínky jazykovědce a rektora Masarykovy univerzity Milana Jelínka

Memoáry profesora Milana Jelínka zahrnují léta 1942 – 1971, tedy – jak je uvedeno v podtitulu – „od okupace do okupace“. Kniha vychází při příležitosti 95. výročí narození významného jazykovědce a prvního polistopadového rektora Masarykovy univerzity, které připadlo na letošní 22. červen. Milan Jelínek zemřel roku 2014 ve svém rodném městě Brně.

Po maturitě v roce 1942 nastoupil do továrny ve Wiener Nedorfu, o dva roky později byl zatčen a předán gestapu. Byl vězněn v Kounicových kolejích v Brně, ve Vratislavi a v několika věznicích v Německu. Na podzim 1945 zahájil studium na brněnské filozofické fakultě, v roce 1950 obhájil disertaci. Na počátku 60. let působil jako hostující docent na filozofické fakultě v Greifswaldu, v letech 1963-64 byl děkanem brněnské filozofické fakulty. Další dva roky pracoval jako lektor češtiny na Sorbonně v Paříži a v roce 1967 byl zvolen prorektorem brněnské univerzity.

Milan Jelínek rektorem Masarykovy univerzity|foto: Moravské zemské muzeum,Archiv Jany Jelínkové

Rok 1968 v životě Milana Jelínka zachycuje ukázka z knihy, která zazní v magazínu Zelný rynk v sobotu 7. července. Jelínek prý soudil, že „se napětí ve vztazích s našimi spojenci vyřeší politickým vyjednáváním a že se nám přitom podaří uhájit změny režimu, o jejichž nutnosti byl přesvědčen celý národ – snad kromě malé vrstvy reakčních byrokratů, prohlašujících se za „věrné marxisty-leninisty“. Do Brna však přijel Roman Jakobson, jemuž měl být v pátek 16. srpna 1968 udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity. Prohlásil: „Já je znám. Kde jde o imperiální otázky, necouvnou. Já na ně zde čekat nebudu, v sobotu jedeme do Vídně, kterou okupovat nebudou."

Mezinárodní sjezd slavistů v Praze, 1968|foto: Moravské zemské muzeum,Archiv Jany Jelínkové

Došlo na Jakobsonova slova. V roce 1969 byl Milan Jelínek vyloučen z KSČ a o rok později vyhnán z fakulty. O tom všem vypráví lingvistka prof. Marie Krčmová, která patřila k Jelínkovým prvním studentům na brněnské filozofické fakultě. Ta připomíná, že ještě před fakultou působil Jelínek na gymnáziu v Holešově, jako novinář a pak v Ústavu pro jazyk český: „Tam se dostal k tomu, co ho provázelo celý život, totiž kontaktu s jazykovou kulturou. Přesněji s tím, jak je možno jazykovou kulturu pomocí populárně-naučných drobniček rozvíjet. Táhla se s ním ta praktická složka, ale současně se tomu věnoval teoreticky, promýšlel to. A uvědomil si, že laik potřebuje informace dostávat moderní a přístupnou formou, ale nikoli cestou zákazů.“

Když Jelínek přišel z Ústavu pro jazyk český na fakultu, přichází již jako vyzrálý vědec. Byl pověřen přednáškami z povinných disciplín, dále z oblasti vývoje spisovné češtiny a stylistiky. Jeho tehdejší studentka vypráví: „Když k nám přišel, byl to člověk mladý zjevem, pohyby, myšlením. My jsme vůbec nevěděli, že je to hotový člověk – zralý člověk, odborník, otec rodiny. A člověk, který už v té odborné dráze něco vykonal. Nemohli jsme vůbec tušit, jaký měl složitý život v předcházejících dvaceti letech. Studentům se to nevypráví. Mnohá fakta jsem se dozvěděla až z jeho memoárů.“

Profesorka Krčmová vysvětluje: „V obou disciplínách byl vlastně na fakultě zakladatelem. Ve stylistice jako by pokračoval po Trávníčkovi, ovšem Trávníček byl cholerik a náplň výuky byla nesmírně chaotická. Napsal sice tenoučký spisek o jazykovém slohu, v roce 1953, ale to bylo tak pro praxi.“ Jelínek tedy neměl na koho navazovat. Podobně to bylo s vývojem spisovaného jazyka: „Havránek odchází bezprostředně po válce do Prahy a pak to vlastně neměl kdo vzít. Jelínek začínal od nuly. A typické pro jeho profesní dráhu bylo, že byl zodpovědný a v práci koncepční.“

Podle Marie Krčmové k profesoru Jelínkovi patřila také elegance přednesu, vysoká kultura vyjadřování a nadšení. „To všechno jsme vnímali a vychovávalo nás to nikoli příkazy, ale příkladem. Ty výklady okouzlovaly.“ Vysvětluje, že nebyla Jelínkova vina, že jeho přednášky nedostaly podobu komplexních odborných textů, alespoň skript, nebo ještě lépe knih. Ani mu nebylo dáno vychovat nástupce. Zabránily tomu mimo jiné jeho pobyty lektorské - v Greifswaldu a na Sorbonně. „Projevil se jeho organizační talent a oni ho využívali a někdy taky zneužívali. A vlastní publikační činnost stála stranou. Publikuje jednotlivé studie, ale k syntetickému dílu nemá čas a klid. Nezapomeňme také, že publikovat nemohl.“

Podle profesorky Krčmové je škoda, že chybí komplexní Jelínkova stylistika. „Měl originální koncepci stylu, zamýšlel se i nad definicí stylu. V roce 1953 se konala konference, kde položil svým příspěvkem základ k redefinici funkčních stylů, on tam vkládá jako čtvrtý styl publicistický. Dnes už nikoho nenapadne, že tam nebyl.“ 

Profesorka Krčmová shrnuje: „V okamžiku, kdy mohl, tak už byl unavený, tak ten život jde. V devadesátých letech už je hluboce po sedmdesátce, a to už není věk na vytváření velkých děl.“ Milan Jelínek byl však stále všestranně činný, a tak té únavě podle ní sám významně napomohl.