„Lidské je, že člověk tápe,“ říká Marcela Neužilová

15. červen 2018
Marcela Neužilová.

Marcela Neužilová-Zerhauová je dcerou spisovatele Františka Neužila. Sama také píše a vydává knížky. Poslechněte si rozhovor.

V magazínu Zelný rynk otevřeme povídkovou sbírku Marcely Neužilové Hlubinné ponory. V roce 2017 ji vydalo pražské nakladatelství ALFA-OMEGA Věry Martinkové. Podle editorky je čtyřem milostným povídkám společné, že hrdinové si zachovávají lidskou důstojnost a svobodu osobnosti, i když se snaží situace řešit mravně.

Jana Uhlířová v lektorském posudku oceňuje autorčinu skvělou znalost prostředí, jež zachycuje. Ukázku do vysílání vybrala redaktorka Alena Blažejovská z první povídky, nazvané Ponorka hlubinné něhy.

Autorka knihy Marcela Neužilová (nar. 1936 v Olomouci) publikuje pod dívčím jménem, ačkoliv jako provdaná nese příjmení Zerhauová. Už tím dává najevo hrdost na to, že je dcerou básníka a prozaika Františka Neužila. Vystudovala češtinu a ruštinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde žije. V současnosti má vydaných deset titulů a před vydáním rukopis Štěkálci a mňoukalové.

„Od malička vím, že tatíček psal,“ vzpomíná na svého otce Františka Neužila. „Bavíval se se mnou o tom a myslím, že tajně počítal s tím, že bych mohla taky psát.“ Spisovatel byl prý veselý a společenský, přijímal hodně návštěv.

„U nás bylo pořád plno, pokud tatíček nepotřeboval klid na psaní.“ Na otce je Marcela Neužilová pyšná: „Tíhla jsem zejména k těm knížkám, o kterých se se mnou bavil – například o Prstenu, kde řešil problematiku mladé lásky. Prožívala jsem s ním mnoho věcí literárních, ale i to, že později psát nemohl nebo mu nebylo umožněno vydávání.“

„Začínal jako učitel, kantořina mu byla vlastní a živila ho,“ vysvětluje Neužilová. Učitelství však bylo u Františka Neužila vždy spojeno s publikováním – nejprve sloupků a divadelních recenzí v olomouckém tisku. „Na základě toho si jej vyžádal František Götz do Prahy, do Českého slova, kde působil jako redaktor. Ale po záboru v roce 1939 se všichni rozprchli a tatíček začal učit v okolí Prahy. V roce 1948, kdy hrozila komunistická totalita – tatínek byl nábožensky založený – utekli jsme zase na Moravu.“

Z důvodu neskrývané náboženské orientace byl František Neužil neustále překládán, „a nakonec k lopatě, vyhodili nás z místa, bydlení nebylo,“ vypráví Neužilová. „Pak se ho konečně ujali ve slavkovském archivu.“ Školačka Marcela to těžce nesla. „Mí jediní přátelé byli psi a kočky,“ svěřuje se s tím, že o tom vypráví v čerstvě vycházející knížce pro děti.

Když byla Neužilová na fakultě, tatínek jí prý řekl: „Já v tvých letech už jsem měl vydaných několik básnických sbírek.“ Ona sama chtěla původně studovat hru na klavír na konzervatoři. Z důvodu nepřekonatelné trémy při veřejných vystoupeních si nakonec zvolila literaturu.

„Začala jsem psát až po těžké nemoci. V 29 letech jsem přechodila žloutenku a následky byly doživotní. Později jsem měla i rakovinu a dvakrát zlomenou páteř, ale vždycky jsem se z toho s pomocí Boží dostala,“ podotýká Neužilová. Od začátku studií si přála učit, vychovávat. Vzhledem k době, zdravotním potížím i tomu, že se později stala matkou tří dětí, se tomu však nemohla věnovat naplno, jak si přála.

Začínala jako učitelka pozemků, matematiky a tělocviku na obecné škole v Ježově u Kyjova, později se dostala jako středoškolská profesorka na kyjovské gymnázium, na SVVŠ do Bučovic a také na střední knihovnickou školu a textilní průmyslovku do Brna. Kolem roku 1989 se účastnila procesu zakládání církevních gymnázií v Brně a Prostějově. Založení Biskupského gymnázia v Brně ji přimělo k napsání novely Výbrus srdce (2016).

„Nikdo nepočítal s tím, že by tam chtěly proniknout živly, které by tu naši myšlenku chtěly podrývat. Když se tam objevili lidé, zejména jedna žena, která se jako by snažila vrátit dobu, ona byla tajná, já jsem to nepřekonala. Proto jsem se tím v knížce inspirovala. Měla jsem obavu, jak to bude přijato – ale kupodivu církevními kruhy dobře. Někoho se to však jistě dotklo. Hovoří se tam i o tajné církvi. Člověk tím byl zaskočen a zraněn, poznamenán nadlouho.“

Jejím prvním textem však byla před mnoha lety pouhá noticka, jíž chtěla poděkovat Vojenské nemocnici v Brně, kde jí zachránili život. Navázala psaním sloupků pro noviny a vysíláním úvah v Československém rozhlase.

„Že bych tehdy pomýšlela na knihu, to ne,“ přiznává se Neužilová. Úryvek ze své prvotiny Tma je nepohltila (1992) uveřejnila napřed v Rovnosti, kde ji pak povzbuzovali, aby v psaní a publikování pokračovala. Všem jejím textům je společná doba, „týkají se období po Sametové revoluci až do dneška,“ shrnuje Neužilová. „Víra? Možná, že to tam proniká. Tak jak vidím život a jak mi lidé vyprávějí své příběhy, tak se to snažím zpracovat.“

Spustit audio
  • Literatura
  • Rozhovor
  • zelný rynk