Tím hlavním v divadle je herec, tvrdil dramaturg Miroslav Plešák. Poslechněte si vzpomínkové pásmo

19. listopad 2021

Dne 13. října zemřel ve věku 78 let publicista, dramaturg, profesor a bývalý prorektor Janáčkovy akademie múzických umění v Brně Miroslav Plešák, nositel Ceny města Brna za žurnalistiku a publicistiku. Olga Jeřábková, která s ním mnoho let v rozhlase natáčela, připravila vzpomínku na tohoto výjimečného člověka a divadelníka.

„Profesí jsem dramaturg a každou režii jsem si pěstoval jako kradmý výlet přes plot,“ napsal v jednom rozhovoru. V jiném – před rozhlasovým mikrofonem – se zase vyznal: „Zjistil jsem, že žádná jiná práce mi nenahrazuje dobrodružství divadla.“

Třetí větu už nenapsal Miroslav Plešák, ale jeho blízký přítel Břetislav Rychlík. Vztahuje se právě k datu 13. října letošního roku: „Umřel skvělý a rovný chlap, kamarád, vynikající dramaturg a pedagog JAMU… Velký smutek, slzy a bolest.“

Miroslav Plešák se narodil 9. září 1943 v Bzenci. Později vzpomínal: „V Bzenci bylo velice živé ochotnické divadlo, můj tatínek byl herec, ochotnický režisér, divadlo tam kvetlo za všech dob. Poprvé jsem taky byl se zájezdem na Polské krvi v Mahenově divadle. Nikdy už ten zážitek při vstupu do divadla nebyl tak silný, i když jsem v tom divadle pak strávil dvanáct let a hrozně jsem si vážil toho, že v tak krásné budově, v tom krásném sále vůbec mám právo sedět…“

Miroslav Plešák vystudoval po střední škole v Kroměříži divadelní vědu a češtinu na filozofické fakultě v Brně. Prošel také redakcí tehdy velmi slavného a populárního literárního časopisu Host a založil měsíčník Index. Ale doba se lámala, období normalizace zasáhlo celou společnost – brněnská divadla nevyjímaje:

„Z Mahenova divadla musela odejít skupina hlavních tvůrců programu Mahenovy činohry, kteří tam v té době byli: Miloš Hynšt jako umělecký šéf, Ludvík Kundera, dramaturg, ten dal výpověď sám ze solidarity s Milošem Hynštem, a Alois Hajda, režisér. Alois Hajda měl štěstí v neštěstí, že dostal nabídku do vyhnanství, které se jmenovalo Gottwaldov, vzpomínal na to jako na laskavé vyhnanství. Z toho divadla, což bylo příznačné pro tehdejší dobu, zase muselo odejít tamní vedení, které bylo výtečné, také odešlo několik herců. Ředitelem divadla se stal Miloš Slavík, jehož nástup jsme sledovali s obavami, ale brzy se ukázalo, že pro něho umělecké hodnoty jsou cennější než to, že byl do Zlína dosazen s důvěrou stranických orgánů. On tu důvěru dokázal obelstít, možná ji i zklamal, protože s sebou přivedl takové lidi, jako byl Alois Hajda, a posléze jsem dostal nabídku taky já, který jsem měl škraloupy z redakční činnosti.“

Podle Plešáka to z některých televizních seriálů vypadá, že doba před rokem 1989 byla idylická. Sám ale připomíná, že režim usiloval o vyhladovění některých osobností: „Můžu uvést konkrétně Ludvíka Kunderu, Jana Skácela, Antonína Přidala. Naše štěstí bylo v tom, že jsme mohli s nimi spolupracovat, i když celková situace byla absurdní… Spolupracovali jsme také tajně s Josefem Topolem a Milanem Lukešem, který pro nás přeložil Shakespearova Krále Leara. Později napsal, že zlínské divadlo bylo ostrůvek normality v moři normalizace.“

Osmnáct sezon ve Zlíně a pak Brno

Ve zlínském divadle působil Miroslav Plešák osmnáct sezon a podílel se na více než stovce představení. Alespoň jeden titul za všechny: dramatizace portugalského barokního textu, uváděná pod názvem Válka mezi rozmarýnem a majoránkou, se proslavila na divadelním festivalu v Lisabonu. Plešák také přiváděl do divadla vynikající režiséry – například Evalda Schorma. Ve Zlíně potkal svoji budoucí ženu Alenu a založil rodinu.

„Kolem roku 1988 jsem se rozhodl využít nabídky z Brna, abych šel dělat uměleckého šéfa Divadla bratří Mrštíků,“ vyprávěl Olze Jeřábkové Miroslav Plešák. „Souviselo to jednak s tím, že jsem byl ve Zlíně dlouho a měl jsem tam už trošku pocit ponorkové nemoci. Ale hlavní roli sehrálo to, že Miloš Slavík byl odvolán z funkce ředitele a nastoupil tam nový ředitel, který mně nijak neubližoval a asi mě i potřeboval, ale nebyl to člověk, s kterým bych si mohl plně rozumět.“

Plešák tedy nastoupil do Divadla bratří Mrštíků – dnes Městského divadla Brno. „Po dlouhém normalizačním období jsem byl první umělecký šéf, který nebyl ve straně. Měl jsem tam řadu výtečných přátel a vážil jsem si práce divadla i práce Milana Páska, který to divadlo vedl po dlouhá léta. Chtěl jsem zužitkovat všechny své dobré zlínské zkušenosti a udělal jsem jednu: že není nejlepší argumentovat při nástupu na určité místo tím, co člověk dělal v předchozím úspěšném zaměstnání. V roce 1989, krátce po mém nástupu, došlo k událostem na Národní třídě, čas oponou trhnul a svět se opravdu změnil,“ vzpomínal Miroslav Plešák.

Byl však, jak říká, odchován jinou divadelní poetikou. „Deset let jsem toužil po tom, že bych někdy znovu pracoval v redakci. Využil jsem nabídku stát se redaktorem Moravských novin, což byla tehdy obdoba Lidových novin, nemělo to nic společného s hnutím za odtržení Moravy.“ Plešák tedy odešel na rok do Moravských novin. „Poprvé v životě jsem pracoval v týdeníku, byl to obrovský nápor na čas a nervy, nebylo nás v redakci příliš, bylo to hodně náročné…“ Plešákovi se ale stýskalo po divadle: „Ujasnil jsem si, že patřím k divadlu, že bez toho nemohu být a že mně redakční práce nenahrazuje dobrodružství divadla.“

Divadlo a listopad 1989

A další drama našich dějin: listopad roku 1989. Novým šéfem Mahenovy činohry se stal herec František Derfler. Plešák říká: „Měl obrovský mravní kredit, byl to člověk statečný, zásadový, obklopil se týmem, v němž byl dramaturg Václav Cejpek a režisér Zdeněk Kaloč. Já jsem byl čtvrtý v téhle partě a začali jsme přemýšlet o tom, kudy dál. Nechtěli jsme vytvářet žádný ideový program, to nám bylo protivné z minulé doby. Ale byli jsme rádi, že lidé se musí střetávat s novými situacemi, se svobodou, kterou nepoznávali a v které se nedokážou orientovat. Otevřeli jsme se dramaturgicky takovým směrem, abychom lidem pomohli nacházet na různých typech starších divadelních her témata, ve kterých se vyskytují postavy zápolící se stejnými problémy.“ Byla to například Calderónova hra Život je sen.

„Zásadní dramaturgickou linií, na které jsem měl možnost a štěstí se podílet, byly inscenace vytvořené na půdorysu prozaických děl Fjodora Michajloviče Dostojevského. První z těchto inscenací byli Běsi v režii Zdeňka Kaloče,“ vypočítává Plešák. „Tato inscenace znamenala zásadní programový průlom, přinesla klíč k tomu, co jsme dál v divadle uváděli. V té hře se vyskytuje věta, která se dnes tu a tam objevuje jako okřídlená: Ve světě bez Boha je vše dovoleno. Samozřejmě Boha jsme si nepředstavovali ani si ho nepředstavuji jako nějakou personu, ale jako něco, co vnáší do světa řád a morální autoritu, co zabraňuje bezbřehosti v nenasytnosti…“

Budování divadelní fakulty

Miroslav Plešák byl s divadlem spojen nejen jako dramaturg a režisér, ale také jako pedagog. „Na začátku roku 1990 jsem byl vyzván prof. Alenou Veselou, která byla zvolena rektorkou, abych se zúčastnil schůzky brněnských divadelníků. Byli tam zástupci různých typů divadel od kamenných až po studiová. Byli tam také lidé, kteří byli z JAMU vyobcováni v normalizačním období: prof. Srba, Hajda, Josef Karlík, Zdeněk Kaloč. Z mladší generace Josef Kovalčuk, Václav Cejpek, Peter Scherhaufer, Arnošt Goldflam. A ještě jednoho člověka bych rád připomněl, protože si ho nesmírně vážím, a to je Ivo Osolsobě.“ Podle Plešáka všichni slíbili, že prof. Veselé pomohou s přebudováním a dobudováním divadelní fakulty JAMU, která byla v 50. letech zrušena. Rodila se nová koncepce školy.

Miroslav Plešák nejprve působil jako dramaturg v ateliérech činoherního herectví, u Aloise Hajdy a Niky Brettschneiderové. „Po několika letech jsem byl pověřen, abych sám vedl herecké ateliéry,“ vypověděl. Mnozí jeho žáci se později stali nositeli Ceny Thálie.

Pestré české divadlo

V roce 2011 získal Miroslav Plešák Cenu města Brna za přínos žurnalistice a divadlu. A o divadle přemýšlel i v jednom z posledních rozhovorů v rozhlase: „Současné české divadlo, a to je jeho velká přednost, je nesmírně pestré. Co mě zlobí, je invaze efektů z šoubyznysu do divadelních inscenací. Je to nadužívání takových prostředků, jako jsou světelné efekty, dýmy, promítání ilustrativních záběrů, které bohužel jenom zdvojují to, co by měl vyjádřit herec. Scénografie je mnohdy dominující na úkor režie i na úkor herce. Moje přesvědčení je stále stejné a stále hlubší, že tím hlavním v divadle je herec. Kladu si po každé inscenaci otázku, co nového jsem se dozvěděl o člověku…“

autoři: Olga Jeřábková , Alena Blažejovská
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.