Divadelní fakulta JAMU po roce pandemie: tančení v pokojích a studenti bez praxe

„Na JAMU učím pohyb, jsem vedoucí Ateliéru tanečního a pohybového divadla a výchovy a Kabinetu tance a pohybu. Už jsem tady 26 let a po takové době se nám poprvé stala tahle nepříjemná věc s tou pandemií. Je to dlouhé, náročné a smutné. Smutné proto, že se nemůžeme vidět, a proto, že to, co dělá ten náš obor a celou Divadelní fakultu divadelní fakultou, je kontakt a komunikace. Aspoň komunikovat se snažíme…“ povzdechne si Hana Halberstadt, když se ve svém kabinetu dívá na videa nahrané jejími studenty, která jsou dnes běžnou součástí výuky. Ať už klasický tanec, nebo modernu, to vše musí studenti trénovat namísto na sále před zrcadly u sebe doma v pokojíčcích před mobilem, či třeba v kolárně (pokud v pokojíčku nemají dost místa).

Šavlový tanec v pokoji

„Já mám tak malý pokoj, že všechny pohyby mohou probíhat jen vertikálně. Z jedné strany je postel, z druhé stůl a skříň. Třeba spolužačka při výuce klasického baletu vyhodila dolní končetinu tak nešťastným směrem, že rozbila drahou vázu ze Španělska. Takže jí už rodiče zakázali doma tancovat,“ popisuje zážitky s distanční výukou tance student absolventského ročníku Muzikálového herectví Rastislav Širila. „A ten zpěv nejde dělat tišší formou, nemůžu se hlídat, že teďka nesmím křičet. Tleskám sousedům, že to s námi zatím vydrželi.“

Absolventi bez divadla

Distanční výuka je velkým problémem pro absolventské ročníky JAMU. Studenti herectví mají totiž svůj finální rok strávit ve školním Divadle na Orlí a Studiu Marta, kde mají nazkoušet hned několik inscenací a v průběhu roku odehrát pár desítek repríz. Na přípravě inscenací se podílí nejen studenti herectví, ale také režie, dramaturgie a podobně. Na základě jejich výkonů jim pak umělečtí šéfové různých divadel z celé republiky nabízejí práci. Tato praxe však absolvujícím studentům momentálně chybí a jejich šance na získání práce se kvůli tomu zmenšuje.

I když se studenti i pedagogové snaží vymýšlet různé alternativy pro prezentaci svých absolventů, nic nemůže nahradit živá představení v divadle. „Přesto bych si ale dovolil říct, že nejsme v depresi. Ten rok života nás změnil, mohli bychom se z toho poučit, zdvihnout hlavu a jít dál. Být lepší v mnoha směrech – třeba i těch technických. Takže já si nemyslím, že by to bylo nutně špatně,“ snaží se na problematiku dívat optimisticky děkan Divadelní fakulty JAMU Petr Francán.