Pavel Švanda: Plné zuby

Už toho máme plné zuby. A nejen epidemie, ale i všech těch opatření proti. Ptáme se, jak unést nesnesitelnou vleklost omezení. Zjara nás nesla ochota většiny. Na podzim leckde chybí vůle k solidaritě. Neplatí to jen v českomoravském kotlíku. A není to ani zcela nečekaný vývoj. Kdo víc pamatuje, ten si vzpomene: na počátku velkých krizí minulosti, například při mobilizaci, při vypuknutí války, často vyhrávaly muziky. Mávalo se prapory a spěchalo se do kasáren. Panovalo přesvědčení, že nejde o víc, než rázně porazit ty druhé.  Když vítězství nenastalo do švestek, za vleklého vypětí a rostoucích obětí, vlády postupně zjišťovaly, že jim nestačí bojovat s nepřátelskými armádami, nýbrž že se postupně ocitají v konfliktu s vlastním do kosti otráveným obyvatelstvem. Muziky dohrály a nastoupily represe, třeba až smrtící.

Tak nějak podobně tomu bývá pokaždé, trvá-li kolektivní krizové zatížení příliš dlouho. Leccos dočasně zakryje optimistická propaganda. I naše vláda by asi svedla vylepit po zdech nějaké ty hurá plakáty. Buďme vděčni, že se nic takového neděje: leda bychom byli ještě dotčenější.

Čtěte také

Bude letos vůbec jaro? ptá se ve svém fejetonu Pavel Švanda

O těla se nám starají v bílých pláštích až skafandrech „hrdinové a hrdinky první linie“. Čest a úcta jim. Ale co naše vědomí? Známe několik celebrit, schopných vtipně odlehčit situaci. Ale každý „lékař duše“ nemá nadání klauna. A každé palčivé zranění mysli, nehojící se rány na duši, se nedají utěšit trefným žertem. O nadějích, přetrvávajících nápor smrti, se v naší kultuře vždycky mluvilo spíš v kostelích. Ty jsme většinou opustili.

Kam dnes jít a s kým si promluvit o strachu z konce, o žalu nad ztrátou? Je tu propastná vidina, že vymře náš svět a s ním i my. A pak už nebude vůbec, ale vůbec nic. A my přece tolik chceme být.

Zbožnému člověku je stále k dispozici celkem jasná tradiční metoda: chceš-li se ubezpečit, že existuješ a budeš existovat, vstaň, nebo si klekni. Soustřeď se a pomodli se. Většinou sice nesvedeš víc než monolog, možná jen jakési ubědované nábožné selfíčko. Ale vytrváš-li a nebudeš-li se přitom vztekat, jednou zaslechneš odpověď. A ta ti pak bude stačit na léta. Platí to asi pro každého, kdo je schopen důvěry v ještě něco jiného než v sebe. Ovšem my také víme, že ozvěny v našem vědomí mohou mít rozličnou kvalitu, nikoliv bez rizik. Hlavně pokud někomu na všechno odpovídá jen jeho vlastní já.

Kdo věří v člověka, mobilizuje prostředky, jež si vytvořila za poslední staletí evropská kultura humanismu. V jejím průčelí vidíme velké R jako ratio, znamení svrchovanosti lidského Rozumu. Ztělesňuje ho věda. Ale ta tu v zásadě není proto, aby někoho utěšovala. Věda ví o faktech, nikoliv o našich pocitech úzkosti, tedy aspoň do té chvíle, než jsme zralí na medikaci nějakými těmi prášky. A jak se ukázalo, někteří vědci nás umí taky pěkně vyplašit, ba deprimovat. Takže zbývá kultura a umění. Umění není o faktech, nýbrž o člověku, leckdy právě o člověku ztraceném v tísních.

Kultura = bohatě prostřený stůl

Většinou je kultura pro nás něco jako švédská snídaně, bohatě prostřený stůl, z něhož zobeme po libosti. Dnes bychom si měli vybírat obezřetně. Jsme tak trochu v podobné situaci jako hrdinové Boccacciova Dekameronu ve Florencii 14. století.                         

Sedm sličných urozených slečen a tři neméně sliční mládenci utekli z města zamořeného „černou smrtí“ na venkov. Aby se utěšili v morové beznaději, každý večer si vyprávěli veselé, tragické, neuvěřitelné povídky. Ti lidé neopustili domov jen ze strachu před nákazou, ale hlavně pro naprostý rozklad obce. Florencii zachvátily násilnosti a rabování. Právě všeobecnému rozpadu dobré vůle a tradičních zvyklostí čelila drobná společnost mladých lidí plánovitou spořádaností a vyprávěním lidských příběhů, tedy obrazy člověka své doby.

Dnes na tom nejsme zdaleka tak špatně jako za „černé smrti“, která připravila Evropu až o třetinu obyvatel. Náš stát rozhodně funguje. Někomu se dokonce zdá, že občas funguje až moc. Což je věc názoru. Ovšem uprchnout mimo naši ohroženou zemi není dohromady kam.

Proto zas jednou platí, že, jako za každé krize, velmi záleží na tom, co si teď a tady vyprávíme mezi sebou navzájem i každý sám sobě. Jestli si mumláme zatrpklé anekdoty o tom, jak špatně to ti pověstní „oni“ vedou. Jak nám lžou kvůli svému prospěchu. Jak jsme bezmocní ve zkorumpovaném světě. Anebo si  všímáme spíš těch lidí kolem nás, kteří se snaží těžkou lidskou situaci zvládat trpělivostí a laskavostí. Můžeme si vyprávět o věcné obětavosti zdravotníků, ale taky o rozumném nasazení všech, které kolem sebe vidíme, jak den za dnem jdou za svými povinnostmi. Vždycky bylo a bude lepší čelit nebezpečím v pevné naději, než se protloukat  duševním chaosem v ublíženosti a v sebepoškozujícím roztrpčení. O tom nás učí filosofové, psychologové, světci, ale i barvitá minulost našeho národa, docela bohatá na náročné situace. Je ovšem pravda, že každá společnost si umí vyprávět  příběhy jen o takové  naději, v jakou sama věří.