Pavel Švanda: Po ránu a po flámu. Co se doopravdy stalo ve Staré Boleslavi, už se nedozvíme

„Svatý Václav je patronem a duchovním vládcem českých zemí.  Důvodem k takovému povýšení byla mučednická smrt, k níž patrně došlo ve Staré Boleslavi 28. září 935,“ připomíná autor. „Panující kníže se stal obětí spiknutí, jež zosnoval jeho mladší bratr Boleslav spolu s některými předními českými muži. Těm se údajně nelíbila Václavova příliš mírná, příliš křesťanská povaha, a tedy slabý výkon knížecí moci.“ To je podle Pavla Švandy výklad dobových legendistů a později i dalších životopisců a kazatelů. Oficiální hodnocení Václava a Boleslava v 50. letech minulého století se neslo ve stejném duchu.

Pavel Švanda na Měsíci autorského čtení|foto:Petr Kopřiva

Jaká existuje další literatura k tématu? „ O alternativní, poněkud méně dramatický výklad tragédie ve Staré Boleslavi nás obohatil Dušan Třeštík. Když si jeho perspektivu trochu zbeletrizujeme, došlo vlastně mezi bratry ke rvačce, jakých kluci snad zažili bezpočet. Jenže tentokrát nebyl po ruce pantáta Vratislav, který by je rozehnal řemenem: ‚Dáte už pokoj, potvory? Chvilka klidu s vámi není!‛ Kníže Václav přijel do Staré Boleslavi na poutní slavnost se svou družinou. Po bohoslužbách se v neděli navečer konala hostina. Zpočátku asi šlo o ryze „pánskou jízdu“. Jedli a hlavně pili přední čeští mužové, Václavovi i Boleslavovi bojovníci. Ta dvě mužstva zabijáků se patrně vzájemně moc nemilovala. Řekněme, že se soumrakem byla přizvána i ženská společnost. Co se dělo v noci a k ránu, o tom se zbožní legendisté nezmiňují. Podstatné je, že Václav ráno usoudil, že by se měl jít pomodlit. Možná se jako křesťan styděl za to, co v noci viděl a třeba i sám dělal. Křesťanství učilo umění stydět se a je zajímavé, že tam, kde slábne, mizí s ním i ostych,“ konstatuje Pavel Švanda.

Autor barvitě líčí, jak se asi „po ránu a po flámu“ strhla bitka. Ale konstatuje, že co se skutečně stalo ve Staré Boleslavi, už se nedozvíme. Jisté ovšem je, že následně propukl státní převrat – „a kníže Václav započal svůj druhý život“.

Pavel Švanda srovnává ve svém eseji přístup Josefa Pekaře – „Václav byl zaujat otonskou renezancí“ – s pohledem Dušana Třeštíka, který poukázal na to, že kníže Václav nezanedbával ani bavorskou cestu. „Ta politicky a kulturně vedla na jih, do Itálie a do Říma k papeži. Ve Václavově době k tomu bylo daleko, ale český kníže, světe, div se, holdoval duchovní učenosti. Dokonce se vyučil písmu.“

Když uvažuje o českém knížectví v 10. století, federaci rodů a kmenů, kde za podstatnou hodnotu byla považována fyzická převaha, uvádí Švanda pro srovnání: „Něco takového se občas dočítáme třeba o poměrech v Afganistanu, kde Evropan dodnes našlapuje na sypkou půdu kmenových a rodových zvyklostí.“ Snad proto se chtěl kníže Václav zaštítit císařskou mocí a otonskou kulturou. Později mu to však bylo někdy vyčítáno jako kolaborantství.

A jak to bylo s Boleslavem? „Byl Boleslav západní nebo východní orientace? Byl osudem Středoevropanem, ostatně i jako Václav. A svého zabitého bratra Boleslav potřeboval, jak brzy zjistil, jako duchovního ručitele nové české identity.“ Svatý Václav se stal nebeským patronem, knížetem na nebesích, který provázel Čechy i na bojiště. „Dnes je slyšet už jen v kostelích, ale, jak se sám pamatuji, za 2. světové války se zpíval svatováclavský chorál velmi procítěně.“

Svatému Václavu byla zasvěcena centrální kaple u svatého Víta – a „když nám chce někdo něco podstatného sdělit, vybere si k tomu Václavské náměstí v Praze a nejraději prostor u koně“, uvažuje Švanda. S tímto místem se identifikujeme.

Autor konstatuje: „Musel s námi svatý Václav vydržet opravdu hodně. Přihlížel za ta staletí, jak se na Hradčanech roztahuje leckdo, koho tam asi neviděl rád. Podstatou světectví je svatá trpělivost, ochota vydržet pro lásku k Bohu a k lidem téměř cokoliv. V tom smyslu je kníže Václav velmi svatý a Bohu milý, protože za ta staletí jsme na něj nahrnuli kdeco a on to všechno vždy nějak ustál a zůstal naším přímluvcem dodnes.“