Bude letos vůbec jaro? ptá se ve svém fejetonu Pavel Švanda

Pavel Švanda na besedě v Mahenově památníku
Pavel Švanda na besedě v Mahenově památníku

Básník, prozaik, esejista a emeritní profesor Divadelní fakulty JAMU je autorem velikonočního fejetonu, který vysílá rozhlasový magazín Aleny Blažejovské Zelný rynk.

Ke dnům velkých křesťanských a židovských svátků se hodí spíš ticho než zábavné povídání. Proto tou dobou bývá mediálně obráběno hlavně jaro. Znáte to: sluníčko, kočičky a koťátka, zajíčci a taky kuřátka, zelená travička, zahrádkáři na zahrádky, vajíčka a štěňátka. Záplava zdrobnělin jako symbolů života, který se k nám vrací po zimě.  Čtenáře takové slovní pohlednice moc nevzruší, ale svým způsobem je každoročně znovu očekává. Avšak když se podíváte na ta věčná témata zblízka, spatříte zásadní rozdíl. Bohové nepochybně v našich životech existují. Jaro si opakovaně tak trochu vymýšlíme.

Kdo je božský?

Náboženstvím nemyslím jen příběh Izraelitů o exodu z Egypta, nebo příběh křesťanů o výsleších, popravě a zmrtvýchvstání Krista. Význam těchto vyprávění utvrdila tisíciletí. Dnes je lze spíše v duši prožít, než k nim ještě něco dodávat. Ale nábožné postoje a zážitky jsou mezi námi běžně přítomné i od pondělka do pátku. Denně před našima očima probíhají četné zbožňovací procesy. Některé už ani nevnímáme. Za božské bývají prohlášeni naši současníci a stačí k tomu, aby někdo obzvláště rychle jel, utíkal, kopal do míče nebo odpaloval puk. Jiné nebo jiní jsou uctíváni skoro k omdlení, protože dobře zpívají, hrají a tančí. Další třeba božsky šijí dámské kalhoty nebo ovládají koně.

Problémy mohou nastat, a dokonce docela velké, je-li zbožňován člověk moci, jenž se pak rozhodne, že celý svět, kam dohlédne, zaplaví svým vůdcovským Já, ať to stojí, co to stojí. Bohové tu jsou s námi, dokonce tak živě, že občas nám některý může i dost překážet. S jarem je to jednodušší. Zatím se nestalo, že by jménem vesny někdo střílel do lidí. Otázkou však je, zda jaro jako takové skutečně vždycky existuje. 

Čekání na... jaro

Obecně je to údobí, jež po zimě netrpělivě očekáváme, přičemž nikdy není jasné, kdy a jak se na obloze opravdu uplatní. Nemyslím kalendářní údaje, jež nám pro pořádek zaručují, že jaro je s námi od toho do toho data, ať už se za okny děje cokoliv. Jde mně spíš o mýtus jara, který bychom chtěli každý rok znovu zažít, snad právě trochu náhradou za zkušenosti velkých náboženství, vyprávějících příběhy o vysvobození a znovuzrození. Což prakticky znamená, že na jaro většinou myslíme v podobě jakési konvenčně sdílené iluze. Například když básník napsal, že na prvního máje nás zve ku lásce hlas hrdličky, nechal stranou fakt, že začátek května v našich krajích většinou  ještě splývá s větrným a mokrým aprílem. Plískanice není výjimkou. A brzy nato přijdou „zmrzlí muži“ Pankrác, Servác a Bonifác a potom pomočená Žofka. Takže k milování se pořád ještě hodí spíš ten slušně vytopený pokoj, s hrdličkou leda tak v kleci.

Duben je nekrutější měsíc

Jiný velký básník si o sto let později povšiml jiného významného rysu. T. S. Eliot v Pusté zemi upozornil, že „Duben je nekrutější měsíc, plodí/ šeříky z mrtvé půdy, promíchává/ vzpomínky a touhy, probouzí/ tupé kořeny jarním deštěm.“ Ano, to jarní zmrtvýchvstání vlastně není nic až tak pohlednicově idylického. Je to svým způsobem násilné vyburcování ze stavu, kdy, jak praví týž autor: „Zima nás držela v teple, přikryla/ zem sněhem zapomnění, krmila/ přiškrcený život uschlými hlízami.“ Jistěže ten sluneční útok, který zjara dopadá na Zemi i na nás, třeba i skrz mračna, je vlastně naléhavým zážitkem. Život, probouzející se ze spánku, nás nehladí. Naopak přináší nároky a rovněž rizika. O tom ví pronikavé slovenské přísloví: „Starec, boj sa marec!“ Co je vyčerpáno a oslabeno, vůbec nemusí přežít mobilizaci čerstvých sil. Zde a v tomto nebezpečném bodě se naše zkušenost jara opět dotýká velkého náboženského příběhu o mučení, smrti a zmrtvýchvstání vstříc zásadně proměněné situaci.

Pohodlné podnebí

My se ovšem vždycky spíše těšíme na pohodlí, na nenáročnou otupělost z jarní únavy, na vyhřívání kostí na sluníčku a na tu vůni hlíny na zahrádce. Což už není zkušenost vůbec podobná dávnému tvrdému zápasu zemědělského člověka o jarní setbu nových prostředků k životu. Tenkrát lidskou dřinu nad semeny mohly kdykoliv zahubit návraty mrazu, sněhu, potopy nebo sucha. Což my šikovně vyřešíme importem, i když si pak připlatíme. Vždyť ruku na srdce: málokdy jarní měsíce zazáří skutečně pohodlným podnebím. Buď je ještě zima a vlhko, nebo je moc brzy horko, a tudíž sucho. Takže skoro každoročně uděláme za svými nadějemi tečku okřídlenou větičkou: „Ale bylo letos vůbec nějaké jaro?“  

Ale ono přece jen bylo. Koneckonců světla jako poznávacího znamení života nám skutečně pokaždé přibývá, a to nejen na obloze, ale i někde v nás. A taky zůstává mimo pochybnost, že od jistého data musíme vstávat o hodinu dříve. O zbytek uměleckého dojmu se každoročně postarají média. Ale netvrdím, že to už je všechno, co zbylo nám, v podstatě městským lidem, když už nežijeme životem ornice a stáje a chlíva a sadu. Pořád s jarem ještě něco přibývá i pro nás, něco většího než my, co nás vždy znovu strhne s sebou, kdyby jen ve vzpomínce na vůni jar zamlada. V podstatě je jaro něco jako vždy sváteční a velkorysé pozvání, abychom ještě jednou vypluli na moře budoucnosti, ať už nás tam čeká cokoliv.                                                                                                      

Spustit audio
autor: Pavel Švanda

Související