Pavel Švanda: Otázka za tisíc granátů

Byly časy, kdy lidé očekávali začátky i konce od Boha. Předpokládali, že on ví, co dělá, když posílá soužení na hříšníky. Třeba mor. Nebo Napoleona. Ta lidská otázka vlastně zněla: kdy už nám vyprší trest? Někteří myslitelé ale kroutili hlavou. Říkali, že Stvořitel vytvořil svět a člověka jako dobré dílo. Takže jsme-li v tísních, je za tím ještě někdo jiný, někdo, kdo zosobňuje zlo a nejraději by Boží dílo i s lidmi sadisticky popřel a roztloukl na kousky. Odpovědnost za utrpení je na černé moci. Pak by ovšem naše zásadní otázka zněla, kdy skončí zlo? Kdy pomine ďábel okolo nás a v nás? A co bude potom, až nastane mír a všeobecná dobrota?

Naši předci posléze nevydrželi věčně se ptát věčnosti. Vytvořili si svůj prostor na svou míru. Už nemyslíme na bohy a ďábly. Na všechno si stačíme sami. Uctíváme své menší hrdiny a ďasem zaklínáme lidi, kteří se nám zprotiví. Ono to taky jde. Ale potom to vypadá tak, že otázka, kdy to všechno skončí, je vlastně dotazem, kdy skončíme my, lidé. Kdy vyhasnou naše nápady, ctižádosti, přání a chtění, hořkosti, velké ideje a palčivé vášně? Kdy zmizí celý ten tíživý rej na planetě Zemi a příroda se vrátí k poklidnému vzájemnému požírání a tichému trávení, počínaje hnilobou padlého stromu a skokem tygra na hřbet laně.

Zatím se nechystáme končit. Jak to tak vypadá, skoro nikdo sice není spokojený dohromady s ničím. Ale vesměs trváme na svém právu trvat. Problém je ovšem v tom, že nežijeme pod jednou střechou, pod kupolí jednoho pantheonu, v němž by bylo jasné, co je nahoře a co je dole. Nýbrž usilujeme v oddělených kulturních a zeměpisných přepážkách. A nejen národy a vlády mají své bohy a své ďábly. Každý máme své soukromí s vlastním nebem a peklem. Občas se několik z nás shodne třeba na bozích z Nagana nebo na božstvu z pěveckého pódia. Ale většinou si víceméně opatrně myslíme své, ať se střílí, nebo nestřílí.

Jak víme, občas také někdo vycvičí z lidí jakousi sílu. Pošle je speciálně dobývat, zabíjet, umírat. Bořit cizí města a bohy. Vypukne válka. A my se zajímáme, kdy skončí. Vyptáváme se odborníků a ti se doptávají politiků a generálů. Všichni nám něco řeknou. Ale moc se na jejich předpovědi nespoléhejme. Zkušenosti věků učí, že každá válka je v zásadě chaos. Ani ti, kdo poroučejí, kdo se pokoušejí ten zmatek nějak usměrnit, ani tito velcí lidé, kteří ale také žijí ve svých vlastních malých světech, kolikrát pořádně neví, co se doopravdy děje. Jsou zasypáváni informacemi, o nichž netuší, které platí a které ne. Lepší zprávy se líbí více, horší méně. Občas někdo z mocných vsadí na jednu kartu, a když se mu zadaří, je z něj slavný politik nebo generál. Když se mu to nepovede, pokrčí rameny: „Tak až příště…“ Válka je v zásadě rvačka potmě, do níž vnesou jasno až dodatečně dějepisci. Moderní boje většinou nekončí výhrou, nýbrž vyčerpáním všech, i když jedna strana je vyčerpána více. Třeba proto, že lidé padají hlady v ruinách.

Kdy skončí válka? Nevíme, ale víme, že nic doopravdy nekončí. Po pondělku přijde úterek a pak středa a dál už to znáte. Kdy zase skončí mír? Když se ptáme takto, jsme optimisté, nebo pesimisté? Je náš svět i s našimi vášněmi a trápeními v zásadě dobrý, nebo špatný? Patří svět člověku, nebo komu? Jsme tady doma? Anebo se pachtíme v něčem, co je napůl nebem a napůl peklem? Před válkou, za války i po válce? To je ta otázka za tisíc kulí a granátů! Nejen naši předkové, i my se můžeme doptávat do nekonečna. Odpovědět z nekonečna by uměl jen zmrtvýchvstalý Bůh.