Životní výzvy očima mladých žen. Letní festival studentských fejetonů představuje sedm autorek

Tentokrát jsou to samé ženy a ve svých fejetonech se zabývají většinou tím, jaké to je být studentkou, bydlet daleko od rodiny, muset se často poprvé v životě starat o všechno sama, k tomu si ještě vydělávat na živobytí a vůbec tím, jak to zkrátka nemají lehké. K takovým tématům se ve dvou případech přidávají okolnosti ještě mnohem těžší, jako je ztráta jednoho z rodičů.

Čtěte také

Kateřina Tučková o novém románu Bílá Voda: Útoky na ženskost mě dováděly k nepříčetnosti

Monika Ostrovská vás ve svém fejetonu zavede na velkou rodinnou oslavu, typickou pro český národ.  Text nazvaný Každý svého štěstí strůjce ale rozebírá i další typicky český fenomén – lidová rčení a průpovídky. Generace rodičů a prarodičů je do jednoduché říkačky schopná shrnout „problém, který se zdá mít rozsah nového románu Kateřiny Tučkové“.

Adéla Ryvolová se ve svém textu Cupcakové prozření nejprve zamýšlí nad kalendářem. A podobně jako Monika Ostrovská zjišťuje, že víkendy a sváteční dny bývají naplněny rodinnými oslavami. Při nich se spolu setkávají různé generace a – světe, div se! – právě ti nejmladší mohou být někdy nejvíc inspirativní. Jak byste postavili věž z cupcaků? A jde to vůbec?

Cupcakes s krémem a ovocem|foto:Mirka Kuntzmannová, Český rozhlas

Michaela Randusová přináší téma důležité pro mladé ženy po maturitě – je lepší dál studovat, nebo rovnou založit rodinu? Obě varianty mohou být v představách provázeny různými iluzemi – a z nich pak člověka vyvede střet s realitou.

Tvrdým střetem s realitou je však vždycky především úmrtí jednoho z rodičů. Zvláště když jde o úmrtí předčasné a nečekané. Esther Hyhlíková se s tímto tématem pokouší vyrovnat pomocí ironie a sarkasmu. Někdy – jak říká – nezbývá nic jiného než se hořce smát.

Čtěte také

Poezie umožňuje přesně popsat vnitřní dění. Vnučka Oldřicha Mikuláška Markéta debutuje sbírkou Když zhasne obloha

Markéta Mikulášková, vnučka básníka Oldřicha Mikuláška a publicistky Věry Mikuláškové a dcera herce Ondřeje Mikuláška – tedy již zemřelých významných osobností české kultury – ve svém fejetonu říká: „Radši bych měla rodinu živou než slavnou.“ Ani ona však nešetří vtipem a přiznává, že jako dítě nechtěla být umělkyní, ale buddhou – nebo aspoň primátologem.

Tereza Panocová vypráví nápaditě o své prokrastinaci. O tom, kolik času může studentka strávit „laškováním“ s klávesnicí – dotknout se, nedotknout se? – a útěky před bílou, zářící obrazovkou počítače, z níž pálí oči. Ale koneckonců – vyjít ven a rozhlédnout se po světě a po životě je k literární tvorbě nezbytně nutné…

Kristýna Fantová se ptá, kdy je člověk vlastně dospělý a co taková dospělost obnáší. V dětských představách je dospělý ten, kdo je „velký“ a hlavně si může dělat, co chce. Je 165 cm dost? A jak je to vlastně s volným časem, během nějž by si studentka vysoké školy mohla dělat, co chce? Zdá se, že děti neuvažují o tom, že po dosažení dospělosti je bude čekat především celá řada různých povinností.

Zaposlouchejte se do sedmi autorských čtení, která nám svět a život současných studentek ukazují z jejich vlastního pohledu.