Kateřina Tučková o novém románu Bílá Voda: Útoky na ženskost mě dováděly k nepříčetnosti

Mezitím však autorka stihla – kromě toho, že dvakrát kompletně přepsala téměř sedmisetstránkový rukopis – mnoho dalších zásadních věcí, a to jak v profesním životě (vedení tří ročníků festivalu Meeting Brno, uvedení divadelní hry Vitka, publikace Fabrika: Příběh textilních baronů z moravského Manchesteru, 2014, ad.), tak i v osobním – stala se maminkou dvou dětí.

Nový román Bílá Voda, který vyšel v nakladatelství Host, dostal název podle stejnojmenné obce na česko-polském pomezí, kde byly po Únoru 1948 internovány řádové sestry v rámci takzvané „Akce Ř“, jejímž cílem byla likvidace ženských řeholních společenství.

Čtěte také

Nedržet člověka v mlčícím davu. Román Bílá Voda Kateřiny Tučkové reflektuje postavení žen v katolické církvi od 50. let po 21. století

Spisovatelka vypráví příběh v mnohovrstevnaté struktuře časových i dějových linií, v nichž se prolínají skutečné historické události s fiktivními motivy a postavami. Jak autorka uvádí v rozhovoru, většina postav v románu je více či méně inspirována skutečnými osobami, jež čtenář znalý církevních dějin může snadno odhalit: například Leopold Plojhar, vlastním jménem Josef Plojhar, neblaze proslulý katolický kněz. Za 2. světové války vězeň v koncentračním táboře Dachau, poté aktivní člen KSČ, do roku 1968 ministr zdravotnictví, kariérista, schopný pro svůj prospěch obětovat kohokoli, zbabělec, těžký alkoholik pronásledovaný svými démony… Přes svůj dramatický životní osud je však v románu Bílá Voda spíše okrajovou postavou. Hlavní je sestra Evarista, příslušnice fiktivního řádu Anežčiných panen, která byla za totality tajně vysvěcena na katolického kněze. Kateřina Tučková se nechala inspirovat životem Ludmily Javorové (narozené v roce 1932), jediné české ženy-kněze v katolické církvi, která se svého kněžství nikdy nevzdala, ani poté, co jí byl po roce 1989 výkon kněžské služby oficiálně zakázán nejvyššími církevními hodnostáři.

Bílá Voda Kateřiny Tučkové vyšla v nakladatelství Host|foto:Ludmila Opltová, Český rozhlas

Ludmila Javorová pochází z Brna a v Brně působí, stejně jako je s Brnem spjata činnost podzemní církve Koinótés, jejímž nejznámějším představitelem je biskup Felix Maria Davídek (1921–1988), odhodlaný zastánce svěcení žen na kněze, který svůj postoj dokládal jak hlubokými znalostmi historie a teologie, tak také praktickými důvody: ženy vězněné v komunistických kriminálech nemohly přijímat svátosti, neboť do ženských věznic neměli přístup muži, tedy ani duchovní. Osobnost a činnost F. M. Davídka vzbuzuje dodnes kontroverze. Kateřina Tučková vyzdvihuje jeho pokrokovost v otázce postavení žen v katolické církvi a říká: „Je to můj hrdina.“ V románu Bílá Voda mu vzdala hold postavou biskupa Daniela Felixe.

I části některých dalších příběhů zasadila autorka do brněnského prostředí, zejména do vyloučených předměstských lokalit, v nichž působí jedna z postav – kněz Jan – a pak také do oblasti Cejlu, označované někdy jako „brněnský Bronx“, odkud pochází sama Tučková, a atmosféra tohoto místa je jí proto blízká (ostatně z historie této oblasti čerpala již při tvorbě svého prvního románu – Vyhnání Gerty Schnirch, 2009). Zde tráví své válečné a poválečné mládí románová Bohdanka, postava Romky, která je v 50. letech vězněna v pardubickém kriminále spolu s Evaristou a toto setkání jí změní život: nalezne víru v Boha, konvertuje a stane se členkou řádu Anežčiných panen.

O tom, čím Bohdanku nejprve zaskočilo a poté oslovilo Evaristino chování, vypráví ukázka z kapitoly Evangelium podle Bohdanky, která v Zelném rynku zazní v interpretaci autorky Kateřiny Tučkové.