Josef Veselý

Tato schůzka na toulkách českou historií je třístou devadesátou pátou, a než dorazíme k dílu čtyřstému, tak se pozastavíme, neboť nás čekají věci zásadní.

„Čteme o tom národu slovanském, že všechny jiné svou slávou převyšoval, protože je svou statečností a hrdinstvím předčil.“

Všechny texty pod jeho portréty tvrdí, že byl serenissimus, potentissimus, invictissimus. Tyto superlativy přeloženy z jazyka latinského znamenají: Nejjasnější. 

Tentokrát jsme vám nachystali výpravu na sever, nicméně vy ji můžete strávit v teple svých domovů, neboť již drahná staletí před vámi ji vykonal Daniel, řečený Strejc.

První zprávy o císařově novém ochoření pronikly na veřejnost teprve kolem Vánoc roku 1611 a jejich rozpačitý obsah opravňoval domněnku, že císař onemocněl už dříve.

Když už za nic jiného, tak za tu výdrž si ji zasloužil. Zdaleka ne všichni si mysleli totéž. Někteří považovali volbu dalšího Habsburka za zlo, kterému se nelze vyhnout.

„Do berního soupisu patnácti nejbohatších šlechticů v Českém království proniklo roku 1603 vedle deseti movitých pánů i pět neméně zámožných rytířů.“

Matyáš na trůně – ano, usednutím Rudolfova mladšího bratra a na nejvyšší místo v království tuto schůzku zakončíme, ale ještě předtím se musíme vypořádat s Pasovskými.

Císař Rudolf prahl po pomstě. Chtěl se pomstít těm, kdo mu ublížili, ale ze všech nejvíc toužil spravedlivě potrestat bratra Matyáše. 

Sliby, které učinil Rudolf II. českým stavům v době, kdy jeho mladší bratr Matyáš přitáhl s vojskem ku Praze, nezněly přiliš určitě, ale obě strany dobře věděly, oč jde.