Josef Veselý

Vímť já jeden krásný zámek nedaleko Jičína, ostává tam kováříček a má krásného syna. A v tom zámku panna byla, ovčáříčka milovala, milovala v tajnosti, přišla k něm...

Nyčko, dětičky, vám dám něco na památku. Podnes nemoh jsem se od těchto peněz odloučit – ale do hrobu je s sebou nevezmu. 

Mezičas, který jsme se rozhodli věnovat prvním, prostředním i posledním věcem člověka, kvůli čemuž jsme se museli pozastavit v toku času, to mezidobí se již chýlí k závěru.

Zhruba před měsícem jsme si dali v Toulkách českou minulostí pohov. Relativní pohov, neboť vysílat jsme nepřestali, čehož svědkem je i dnešní schůzka. 

Znej již milost mou a mne stálou k vůli tobě, prosím, nechť těžko není přáti mi tak jako já tobě. 

My jsme se nyní, na jednom z uzlových míst našich dějin, na chvíli zastavili. Do zorného úhlu našich zraků padlo soukromí obyvatel Koruny české. 

„A ještě ti musím toto vypsati, jak Anička opět se mi velmi přepadla, ač přece veselá jest, než naději se, že ty zoubky míti bude, neb ještě stále žádného nemá.“

Tato schůzka na toulkách českou historií je třístou devadesátou pátou, a než dorazíme k dílu čtyřstému, tak se pozastavíme, neboť nás čekají věci zásadní.

„Čteme o tom národu slovanském, že všechny jiné svou slávou převyšoval, protože je svou statečností a hrdinstvím předčil.“

Všechny texty pod jeho portréty tvrdí, že byl serenissimus, potentissimus, invictissimus. Tyto superlativy přeloženy z jazyka latinského znamenají: Nejjasnější.