Jak šel čas s třešňovým sadem aneb příhody ekologa Mojmíra Vlašína z brněnského Ořešína

Místo je tu kouzelný. No to se rozumí, trochu se to bude muset dát do pucu, řekněme například se musí zbourat všechny starý stavení, tenhle dům, stejně už není k ničemu, vykácet višňový sad...
Anton Pavlovic Čechov – Višňový sad

Od roku 1985 bydlím v Ořešíně. Kdysi to byla malá osada, která je prvně zmiňovaná už roku 1275. Na začátku dvacátého století nechal tehdejší starosta Ořešína Vacek vysázet na bývalé obecní pastvině pod kopcem zvaným Horka třešňový sad. Sousedka říkala, že za první republiky tam chodili pajtlovat (pro nebrňáky: krást) obecní třešně. Oficiálně se ovšem musely kupovat nebo si to zájemce musel odpracovat. Strom přiděloval k očesání sám starosta dle zásluh. A byl tam také obecní hlídač.

V roce 1976 se však Ořešín stal součástí tzv. Velkého Brna a obecní sad se stal sadem městským. Když jsme se na Ořešín v roce 1986 přistěhovali, ještě tam byl hlídač a o třešně byl docela zájem. O rok později však město usoudilo, že sad nepotřebuje a že bude lépe jej změnit na zahrádky.

Shodou okolností jsme měli u města o zahrádku zažádáno, a tak jsme zčistajasna dostali pozvánku na jednání přípravného výboru zahrádkářské kolonie Horka, která má vzniknout na místě třešňového sadu. Tam jsme se se ženou dozvěděli, že pozemek se má oplotit, sad vykácet a pozemky rozparcelovat. Jeden horlivý budoucí zahrádkář, který aspiroval na to stát se předsedou, dokonce navrhoval, že má známého buldozeristu a že nechá všechny stromy vyrvat i s kořeny. To se nám ani trochu nelíbilo. V první moment jsme chtěli z řad budoucích zahrádkářů vystoupit, pak mi ale došlo, že tím ztratíme zdroj informací. Místo toho jsem tedy sdělil, že pokácení stromů je možné, ale jen s povolením, mimo vegetační dobu, a že o to musí požádat majitel, to jest město Brno.

Tím se to poněkud zdrželo, a tak jsme mohli mezi místními začít šířit informaci o hrozící zkáze třešňového sadu. Připadal jsem si trochu jako dvojitý agent – všechny informace z přípravného výboru jsem vynášel mezi ořešínské občany a v přípravném výboru jsem rozséval obavy, zda by vykácení sadu bylo legální.

I když panovala totalita, místní lidé už začali zdvihat hlavu a sepsali petici, v níž město žádali, aby od svého záměru upustilo. A skutečně už v roce 1988 město sdělilo, že sad zůstane. Přípravný výbor byl nato rozpuštěn. Ovšem sad už nikdo nehlídal a každý ořešínský i přespolní občan si tam mohl natrhat dle libosti.

Po revoluci se o sad nikdo nestaral a pomalu začal zarůstat náletem akátů a třtinou křovištní. Začali jsme ho se ženou kosit, ale brzo jsme přišli na to, že ručně to nezvládneme. Sehnali jsme tudíž nějaké dotace na kosení a svěřili to sousedovi, který ještě měl krávu a taky motorovou sekačku za traktor. Pak se kosení ujali místní hasiči a sem tam někdo za odumřelou třešeň dosadil novou. Po roce 2010 se udělala ne moc povedená revitalizace Horky, ale díky ní se podařilo dosadit celou řadu třešní. Sad prosperoval.

O deset let později jsem odpočíval ve stínu rozložitého dubu a kochal se třešňovým sadem, na jehož záchraně jsem se podílel. Nasbíral jsem si třešní, které zrovna zrály, a přemýšlel, jestli ty ostatní taky někdo sklidí. Sadem právě procházela maminka s malým klukem, který se třešní dožadoval. Chtěl vylézt na strom a nasbírat si. Maminka mu to nechtěla dovolit: „Nikam nelez, ještě se umažeš. Koupím ti je v obchodě.“

Není to škoda, Antone Pavloviči?

Fejeton Třešňový sad a Druhý dojem si po dobu čtyř týdnů můžete poslechnout v přiloženém audiu na webu a také v aplikaci mujRozhlas.