Alena Wagnerová: Kamila Stösslová a Leoš Janáček – hádanka lásky a života

Byl to nápěvek mluvy Kamily Stösslové, který Leoše Janáčka na luhačovické promenádě v létě roku 1917 přivedl k mladým, šťastným a spokojeným manželům Stösslovým. Ale i Janáček sám byl v dobré náladě. Dvanáct let po premiéře jeho opery Její pastorkyně v Brně v roce 1904 se konečně podařilo vybojovat její úspěšnou premiéru v Národním divadle v Praze. Na co teď Janáček čekal  v Luhačovicích, bylo její uvedení ve vídeňské opeře v příštím roce a další premiéry v Evropě i USA.

Mládí šestadvacetileté Kamily Štösslové to bylo, které třiasedmdesátiletému Janáčkovi připomenulo jeho stáří, v němž se mu ale domácím i mezinárodním úspěchem otevřelo nové tvůrčí období. Pro jeho uskutečnění mu ale nemohlo stačit být jen sám sebou,  potřeboval i hluboký osobní prožitek světa a lidí kolem něj.

Leoš Janáček|foto:Profimedia

Jeho múzou se pro posledních deset let jeho života a tvorby stala Kamila Stösslová. Cítil, že je v ní ještě něco víc, než se na první pohled zdálo. Za několik dnů společných procházek – její manžel musel brzy zpět ke svým vojenským povinnostem – poslal Leoš Janáček Kamile Stösslové do hotelu velkou kytici růží s dopisem, v němž stálo všechno, čím jej zaujala:

„Milostivá paní! Přijměte těch několik růží na důkaz, jak si Vás neskonale vážím. Jste povahou a zjevem tak milá, že člověku je ve Vaší společnosti na duši lehce. Dýšete srdečností, díváte se na svět s takovou dobrotou, že chce se člověku i Vám jen dobro a příjemné dělat. Netušíte, jak jsem tomu rád, že jsem Vás poznal. Vás šťastnou! Tím bolestněji cítím svou opuštěnost a trpký osud. Vám srdečně oddaný Leoš Janáček.“

A když pak 30. července 1917 z Luhačovic odjížděl, rozloučil se s krásnými dny, které tu se Stösslovými zažil, dalším dopisem:

„Já si, když vlak se hnul, hořce zaplakal, a potom v teskné náladě se zamyslel – až do příjezdu do Brna. Ale bylo ve Vaší společnosti tak milo. Jste oba tak dobří a šťastní lidé. Teplo Vašeho štěstí dotklo se mne. Byl to nejpěknější můj pobyt luhačovský.“

Manželé Stösslovi se Janáčkovi svým mládím a dobrou náladou tak zalíbili, že je už v prvních dnech pozval na návštěvu do Brna, aby poznali i jeho ženu Zdenku. Seznámení s ní se stalo začátkem známosti dvou manželských párů, které si ve válečné nouzi své přátelství projevovaly vzájemnou pomocí při opatřování živobytí. Janáčkovi Stösslovým posílali ovoce ze své zahrady a David Stössel jim zase vypomáhal masem a moukou.

Po návratu z Luhačovic ale nepíše jen Janáček Kamile Stösslové (a nechává vždycky pozdravovat i jejího muže), ale i Kamila Stösslová Zdence Janáčkové. Když ale pochopí, že Janáčkův vztah k ní přesahuje přátelství mezi dvěma manželskými páry a paní Janáčková jej nelibě nese, stáhne se a začne se Janáčkovi vyhýbat. Miluje svou rodinu a nemá zájem na tom ji vztahem k muži o plných třicet osm let staršímu ohrozit. Na druhé straně jí ovšem zájem Mistra, jak lázeňští hosté Janáčka oslovují, lichotí a manželé Stösslovi rádi přijmou  jeho pozvání na premiéru Její pastorkyně ve vídeňské dvorní opeře v únoru 1918.

Přátelství s Janáčkem jim, dvěma docela obyčejným lidem z malého města, otevřelo přístup do vyšších společenských kruhů. To si uvědomuje především Kamilin manžel, který si v Písku, kam se v té době z Přerova přestěhovali do rodného domu jeho ženy, otevřel obchod se starožitnostmi. V Janáčkovi vidí i jednoho ze svých možných zákazníků a známost s ním mu v dalších letech také pomůže vyřešit problém s jeho dosavadní domovskou příslušností do Lvova. Janáčkova hudba ale ve vztahu obou rodin nehraje žádnou roli. Kamila Stösslová to také v jednom ze svých dopisů z roku 1919 napíše se vší svou bezprostředností:

„Vaše hudba napíná jen nervy, ale kapsu ne, to pak nejde dohromady...“

Celý příběh, jak jej vypráví spisovatelka Alena Wagnerová, si poslechněte na nahrávce.