Z pana Musila inženýr nebude. Obraz Brna v románu Roberta Musila Muž bez vlastností

Město „B., Br.“, Brünn, Brno, „rakouský Manchester“, se pro spisovatele Roberta Musila stalo v románě Der Mann ohne Eigenschaften (Muž bez vlastností) „modelem světa“. Prožil v něm dětství a mládí, první rvačky s brněnskými „grázly“, absolvoval inženýrské studium na německé technice (jeho otec Alfred tam učil strojírenství), prezenční vojenskou službu (v letech 1901–1902) i první milostná dobrodružství. Brněnské scenérie i topografii Brna a okolí, ba i figury vmodeloval do tohoto gigantického románového torza o tisícovkách stránek, jež podle Milana Kundery překračuje „antropologickou konstantu“ románu. V úplnosti bylo vydáno zatím pouze na CD-ROMu v roce 2009.  Svým významem se román ovšem řadí vedle letos stoletého Odyssea Jamese Joyce a Hledání ztraceného času Marcela Prousta – s tím druhým snese srovnání i co do délky textu.

Robert Musil|foto:Profimedia

Dandy Musil, elegán zásadně s kravatou či motýlkem, a to i za psacím stolem, v Brně šermoval v šermířském klubu, vesloval, pěstoval tehdy módní cykloturistiku a jako propagátor kulturistiky (body buildingu) imponoval zajisté slečnám i vdaným paním atletickým tělem, šermem i šarmem. Veřejně předčítal i publikoval své první beletristické pokusy. V sále Moravského uměleckého muzea (v dnešním Uměleckoprůmyslovém muzeu na Husově ulici) přednesl například text Varieté. Předlohou mu bylo nejspíš varieté-kavárna Union (budova dnešního Magistrátu města Brna na rohu Husovy ulice a Šilingrova náměstí). Se svou tehdejší láskou Hermou, Hermine Dietzovou, podnikl Musil jednou výlet na saních do Křtin (bylo to 16. února 1902). Dva týdny nato nalezneme v Musilových denících první záznam o nákaze syfilidou. Krátce poté následuje podle deníků i Robertova procházka Františkovem (Denisovými sady) a tehdejší vykřičenou čtvrtí. Musil tam sní erotický sen o jiném životě a sady se v jeho představě proměňují v park blázince. Brněnský milostný románek skončil pro jeho milenku nakonec tragicky: Herma se rovněž nakazila příjicí a zemřela při předčasném porodu ve Stuttgartu. Robert si ji tam vzal z Brna s sebou, aby si s ní krátil čas na svém volontariátu. Práce v tamější zkušebně materiálu ho totiž příliš nebavila. Místo ní si tam četl filozofickou literaturu, zkoušel další milostné aférky a spisoval svůj první slavný román (Verwirrungen des Zöglings Törless) Zmatky chovance Törlesse. Sám se musil nechat léčit drastickou rtuťovou kúrou a po celý další život se obával recidivy této nemoci, tehdy ještě životu značně nebezpečné. Stuttgartský volontariát ho utvrdil v přesvědčení, že se má místo inženýrství raději věnovat univerzitnímu studiu filozofie. Ale po úspěchu Törlesse započatého ve Stuttgartu si nakonec popřehazoval výhybku až k dráze spisovatele na volné noze. Milostné děje s Hermou přetavil autor do sugestivní povídky Tonka.

Jedna z kapitol Muže bez vlastností (z pozůstalosti) je věnovaná Brnu. Editoři ji nazvali Kapitolou o národech, popřípadě Popisem kakánského města. Potkáváme zde dvojčata Ulricha, „muže bez vlastností“, a Agátu. Jejich osudový vztah tvoří jednu z os románu.  Jsou to dvojčata spjatá ideou jakéhosi duchovního, myticky i mysticky motivovaného incestu. Jedna z dřívějších verzí románů, resp. titulů se ostatně jmenuje Blíženka, tedy Sestra-dvojče (Zwillingsschwester). Druhou tematickou osu a pozadí této utopické románové fresky o skomírajícím mocnářství tvoří okřídlené slovo, heslo „paralelní akce“. Píše se rok 1913 a v Musilově Kakánsku (Kakanien) – to nelichotivé jméno si vymyslil autor podle zkratky k.k.: kaiserlich-königlich, respektive kaiserlich und königlich – je zapotřebí přichystat důstojné oslavy 70. jubilea intronizace císaře Františka Josefa I. To připadá na rok 1918! Slavnosti si nemají v ničem zadat s pompézními oslavami 35 let vlády císaře Viléma v sousedním Německu. Paralelní akce, jak praví jasnozřivě literární kritik Georg Lukács, představuje kongeniální protějšek k ideji kouzelného vrchu ve stejnojmenném románu Thomase Manna. V Musilově domovské kapitole poctí město Brno svou návštěvou dokonce sám hrabě Leinsdorf, šéf „paralelní akce“.  Jedním z modelů k této figuře byl i hrabě Harrach – ano, ano, je to ten, co půjčil arcivévodovi Ferdinandovi a jeho choti svůj vůz i se šoférem, Brňákem Lojkou, pro osudnou jízdu v Sarajevu. Ale již v Brně, tom „hrozném městě“, hážou němečtí Brňané na vůz Jeho Excelence kamení a křičí ‚Pryč s Čechy!‘ A protože máme paralelní akci se vším všudy, hážou čeští Brňané na hraběcí automobil kamení také, ale s výkřiky ‚Pryč s Němci!‘ Obě národnosti demontují viribus unitis, spojenými silami, jak praví heslo rakouského císařského domu, nenávistně milované Kakánsko.

Na okraj si připomeňme, že jméno Němec (Deutscher) označovalo tehdy ještě i německy mluvícího Rakušana (Deutschösterreicher), ze setrvačnosti označují Češi občas Rakušany – k jejich nelibosti – za Němce dodnes. O brněnském incidentu referuje Ulrichovi, sekretáři paralelní akce, jeho přítel, generál Stumm von Bordwehr. V případě jeho jména můžeme zaregistrovat opět jednu z musilovských ironických her.  Určitě to není náhoda, protože Musil z češtiny maturoval – Stumm znamená v němčině Němý, tedy vlastně Němec. A jak bylo od dob maršála Radeckého v rakouské armádě zvykem, důstojníci si kamarádsky tykají.