Josef Kroutvor: O muži a lidech, kteří vrátili do bažiny život

Tu povídku Jeana Giona Muž, který sázel stromy dobře známe, obletěla celý svět… Elzéard Bouffier se rozhodl vrátit do krajiny život, sázel stromy, aniž by ho někdo k tomu vyzval. Jen jakýsi vnitřní hlas, odpovědnost a úcta ke stvoření a přírodě ho přivedly do pustiny Horní Provence. Zde vykonal jedinečné dílo, které ocení až další generace. Pracoval jen se železnou tyčí, hloubil díry, do kterých pak vhazoval žaludy, aby z nich vzešly malé stromky. Ne všechny žaludy se ujaly, ale práce přinesla nakonec výsledky – vyrostl les. Příběh je jistou moralitou sdělující, že to velké může vzniknout i holýma rukama, drobnou činností a péčí. Kde není voda, kde chybí stromy, chybí život. Kde rostou stromy, tam se vrací voda a do ní živočichové. Navracejí se dokonce i lidé, začínají tam hospodařit, do pustiny se vrací naděje a štěstí. Samozřejmě, že vše probíhá v čase, stromy potřebují vyrůst, proměnit se v les. Giono se s ovčákem a včelařem Elzéardem setkal poprvé v roce 1910, kdy planina byla ještě pustá, holá, bez vegetace. Při poslední návštěvě v roce 1945 se místo změnilo k nepoznání, vyrostl zde les. Povídku Jeana Giona přeložil Jiří Reynek, syn básníka a grafika Bohuslava.

Na okraji Drnovic u Vyškova, kde končí asfalt, začíná polní cesta, která nás dovede k bažině, ke dvěma „kalužím“, mokřinám. Na první pohled místo nevypadá vábně, je obklopeno několika akáty a křovím hlohu a černého bezu. Nejsou to zrovna křišťálová jezírka, ale svůj nezastupitelný význam pro krajinu mají. Mnozí lidé se o bažině vyjadřovali pohrdavě, nazývali ji žumpou a považovali ji za smradlavou díru, kterou by bylo lepší zasypat. Vždyť se nehodí ani na koupání, ani na chov kaprů! Bažinu zaváželi stavební sutí, kalem po pálení slivovice, všelijakým sajrajtem. Pohromou byly i popelářské vozy s komunálním odpadem, a to už byl vrchol necitlivosti naší civilizace k okolní přírodě.

Pouť k drnovické bažině|foto:Pavel Klvač

Kdysi bývalo takových „božích ok“, kde se mohli napít ptáci, koroptve a zvěř, v krajině víc. Ale rozorali jsme meze, narovnali cesty, provedli meliorace a odvodnili krajinu, abychom získali více orné půdy. Jenže zároveň jsme změnili krajinu v poušť, zbavili ji životodárné vody, dokonce i kaluží. Zmizely stružky, potůčky, nezbytné vodní prvky, polní studánky, o bažinách ani nemluvě. Taková byla situace, když se mladý vystudovaný sociolog a environmentalista Pavel Klvač, žák brněnské profesorky Hany Librové, začal zajímat o drnovickou bažinu. Šířil v obci osvětu a začal zachraňovat ty „neužitečné a zbytečné žabí kaluže“. Často sklízel jen posměch, ale ne všichni se posmívali a kroutili hlavou. Pár bláznů se nakonec našlo, přidali se k Pavlovi, začala obnova místa, příběh o záchraně životního prostředí dostal název Drnka! (...)

Poslechněte si celý fejeton v přiloženém audiu. Na webu je k dispozici po dobu čtyř týdnů.