Vyšly dvě knihy o básníku Janu Zahradníčkovi. Autory spojilo básnické dílo i náhoda

15. únor 2019

Knihu Josefa Vojvodíka a Jana Wiendla Jan Zahradníček. Poezie a skutečnost existence vydal Institut pro studium literatury v Praze. Monografie vyšla zároveň se svazkem Čtení o básníkovi z let 1930 – 1960.

Ve druhém případě se profesor Vojvodík a docent Wiendl stali editory komentované antologie textů, opírající se o soudobé kritiky, recenze a korespondenci. Svazek obsahuje i kalendárium života a díla Jana Zahradníčka. Jeden z nejvýznamnějších českých básníků 20. století a vrcholný představitel české katolické poezie se narodil v Mastníku v roce 1905, zemřel roku 1960. Časopisecky začal své básně publikovat už v roce 1923, a přestože byl komunistickým režimem ve vykonstruovaném procesu odsouzen k třinácti letům vězení a nesměl publikovat, je autorem řady básnických sbírek.

Syn básníka Jan Zahradníček mladší

V Moravské zemské knihovně v Brně se 31. ledna uskutečnilo slavnostní uvedení obou knih, a to za účasti autorů i patrona knihy – básníkova syna Jana Jakuba Zahradníčka. Besedu s nimi moderoval ředitel knihovny prof. Tomáš Kubíček.

Jeho první otázka směřovala k tomu, co oba autory svedlo ke společné práci na monografii. „Já jsem zakončil studium diplomovou prací, která je věnována ranému dílu Jana Zahradníčka. Zabývám se tam jeho prvními dvěma sbírkami – Pokušením smrti a Návratem – ve srovnání s poetikou Františka Halase,“ vysvětlil prof. Josef Vojvodík. „Když jsem později přišel do Prahy a začal působit na Karlově univerzitě, tak jsme zjistili, že jsme se zhruba ve stejné době zabývali tímto tématem.“ Bylo to v roce 1993, kdy oba obhajovali své diplomové práce o poezii Jana Zahradníčka – Josef Vojvodík v Mnichově a Jan Wiendl v Praze pod vedením dr. Vladimíra Binara. Po dalších pětadvaceti letech se společný zájem zhmotnil v právě vycházejících publikacích. Oba jsou v dlouholetých přátelských vztazích, a tak si při spolupráci nemuseli navzájem mnoho vysvětlovat. „Nejsme autorská dvojice, co příliš diskutuje nad svými texty,“ doplňuje docent Wiendl. „Vytkli jsme si širší perspektivy, kutali jsme každý na svém poli a v posledku jsme se sešli.“ A prof. Vojvodík uzavírá: „Spojovalo nás básnické dílo.“

Jan Zahradníček

Ředitel Moravské zemské knihovny prof. Tomáš Kubíček připomněl, že Zahradníček vstupoval do literatury spolu se silnou generací, do níž patřili i Jaroslav Durych, Jakub Deml, Jan Čep. „To je něco, co vnímáme jako to nejpodstatnější, co vzniklo ve 20. a 30. letech.“ Nabízí se tedy otázka, nakolik i Zahradníčkovu dílu napomohl literární kritik, historik, editor a překladatel Bedřich Fučík. Podle Jana Wiendla byla Fučíkova role klíčová: „Celoživotní přátelství a vazba k osobnosti Bedřicha Fučíka a jeho rodině Zahradníčka provázely od prvních kroků, které učinil v momentu svého vstupu do literatury. Zároveň je třeba říci, že Zahradníček na své cestě potkal i celou řadu dalších osobností, ať už to byli František Halas, Jaroslav Seifert, Egon Hostovský, nebo řekněme mentoři Josef Florian, Jan Dokulil, Albert Vyskočil – těch určujících tváří byla celá řada.“

Jak četl Zahradníčka Šalda?

A jak četl Zahradníčka F. X. Šalda? Prof. Vojvodík vysvětluje: „To je ta známá scéna, kterou popisuje Bedřich Fučík. Když navštívil Šaldu krátce před jeho skonem, tak se rozpředla debata o tom, co podle Šaldy zůstane z české a světové literatury. Šalda je skeptický, říká: Pár veršů z Goetha atd. A když se ho Bedřich Fučík ptá: A co z české poezie?, tak Šalda odpoví: Zahradníček, toho mi, příteli, chraňte. U něj je nejvíce etiky a myšlenky.“ Šalda sledoval Zahradníčka od jeho počátků a viděl v něm velkého moderního lyrika, ale zároveň básníka, který po svém rozvíjí barokní poetiku. „Šalda se v tomto smyslu nemýlil, opět osvědčil svůj prorocký smysl a schopnost,“ přitakává prof. Vojvodík.

Vyzrálý básník

Tomáš Kubíček dále připomněl, že o Zahradníčkově tvorbě z konce 40. a z 50. let – La Salettě a Znamení moci – se někdy říká, že by neměla být posuzována jako poezie, ale že v ní Zahradníček osvědčil především svůj občanský postoj. „To je myslím Medova teze, souhlasíte s tím?“ zeptal se. Doc. Wiendl označil tuto tezi za spíše polemický „nadhoz“ a dodal: „Jedno bez druhého možné není. Kdyby nebylo situace, do které je Zahradníček uvržen, které čelí a s níž se vyrovnává, a kdyby nebylo zároveň toho již tehdy naprosto vyzrálého básníka, skutečně mistra moderní lyriky, moderní básnické řeči, tak by takováto díla nikdy nevyšla.“

„Zahradníček byl vynikající básník i politické poezie,“ shrnuje prof. Vojvodík. „Například téma okupace soukromého života politickou sférou, to je velké téma, které proniká do těch poválečných básnických skladeb. A je to i téma slova samotného – co se stává s básnickým slovem po Hirošimě, po Osvětimi?“

Na svého otce vzpomínal na besedě v Moravské zemské knihovně i Jan Jakub Zahradníček. Jeho svědectví si můžete poslechnout v závěru naší dokumentární nahrávky.

Spustit audio