Tereza Daniell Adámková: Čtvrtá vlna a ty další. Poslechněte si fejeton

16. prosinec 2021

Pro magazín Zelný rynk napsala fejeton filmová dokumentaristka Tereza Daniell Adámková. Jmenuje se Čtvrtá vlna a ty další, s podtitulem vztahy s Aarou.

Procházím se často do lesa nad švýcarským městem Thun, kde nyní žiji. Je to malebné maloměsto jako z pohlednice, které někteří označují za nejkrásnější v zemi vůbec. Na horizontu ohromující panorama ostrých vrcholů bernských Alp, v centru se pak tyrkysově modré jezero obklopené měkkými travnatými kopci bernské vysočiny vlévá do řeky Aary.

Thun, Švýcarsko

Díky takové mase vody, která zde z jezera do koryta řeky neustále ústí, je rychlost toku dechberoucí. Mládež i dospělí tu v parných letních dnech skáčou v samotném středu města z mostu, nikoliv aby skoncovali se životem, ale aby se po dopadu polonahých těl na rychle pádící hladinu jejich kinetická síla spojila se sílou živlu. Nechávají se pak unášet po proudu směrem k metropoli Bernu. Zranitelná lidská těla se spojují s masou silného toku. Je to oblíbená kratochvíle. Můj vlastní vztah k toku ovšem na tuto úroveň ještě nedozrál. Tedy v horkém letním vzduchu, kdy se šaty lepí na záda potem, tyto říční interakce lidí s tokem pouze pokorně pozoruji ze břehu a sama se nořím do výrazně pomalejšího úseku ohraničeného místní říční plovárnou. Můj vztah k řece ještě nedozrál, ještě jej nedefinuje živelnost, nepředvídatelnost a intimita tak typická pro vztahy intenzivní a blízké. Zatím jsem pouze u povrchního small talku mého těla s ledovou vodou na místním koupališti. Snad příští léto, říkám si. Potřebuji čas a řeka také, je to ostatně řeka cele švýcarská. Nejdelší v zemi, ve které navíc současně pramení i ústí. A jako správná Švýcarka ráda dlouho vyčkává, promýšlí a prověřuje. Neexistuje na to asi studie, ale můj vlastní empirický terénní výzkum z dosavadních 21 měsíců zde a také zkušenost života v jiných cizích zemích jednoznačně ukazují, že nové vztahy, na které například v Německu nebo Rakousku potřebujete pár týdnů, mohou se ve Švýcarsku rodit spíše roky.

Další zálibou, kterou místní všech generací provozují v téměř každém ročním období kromě nejkrutější zimy, je surfování na divoce rozběhnuté Aaře přímo pod dřevěnou hrází, právě tam, kde se masa jezera proměňuje ve spěchající řeku. Tam, kde je proud nejsilnější.

Jednou v osm ráno se na vlnách zvolna houpala krásná dívka v černém neoprenu s rozpuštěnými mokrými vlasy dlouhými do poloviny zad. Přízrak svobody pozdního léta v Thunu. Stála na surfovém prkně na hladině, držela se provazu přivázaného ke hrázi a po divokých vlnách klouzala ze strany na stranu s takovou jemností a samozřejmostí, jako by sem ona sama, její pohyb a křivky jejího těla v černé kombinéze odjakživa patřily. Jako by šlo o živou skulpturu pro ni a řeku, ale i pro oko diváka přicházejícího k toku nebo kráčejícího po dřevěném zastřešeném mostě.

Bylo to chladné ráno na konci srpna 2021, kdy jsem byla svědkem této scény. Ten samý den švýcarská média informovala o čtvrté vlně epidemie, která nezastavitelně přichází. Vlna za vlnou. Zdálo se mi to výstižné, když jsem tak surfující krásku upřeně pozorovala. A ona najednou pustila lano, krátkou chvíli se jí dařilo pokračovat v ladné jízdě sem a tam na vlnách, ale pak přišla vlna jiná, která ji překvapila.

Surfařka na řece Aaře ve švýcarském městě Thun

Upadnout a nechat se unášet divokým proudem, pak mobilizovat všechny své síly a doplavat o několik set metrů dál ke břehu, vystoupat po kamenných schodech a otřesení, mokří a studení se posíleni touto zkušeností vrátit pěšky proti proudu řeky, vnořit se do ní a začít znovu. Tam, kde jsme před chvílí skončili. S vědomím toho, co jsme se během pádu naučili. Kolikrát ještě? Nekonečněkrát.

Teď je začátek listopadu a je už zima. Na řece se dnes nikdo nehoupe. Sleduji průzračnou masu vody, která se valí dál stejnou rychlostí bez ohledu na roční období. Setkávání s relativitou života, dosavadní trvalostí vodního živlu. Jedna vlna za druhou. A říkám si, že jsou vlny, na které se připravit nelze, a pak jsou vlny, které se dají předvídat.

Sleduji s obavami další vlnu epidemie valící se Českou republikou. A sleduji zároveň, že švýcarská vlna, se kterou země průběžně počítá a zachází už od oněch srpnových dní, se zatím dá usurfovat. Nehrozí kolapsem. Zatím. Nevalí se neřízeně, přichází do prostoru, který vědomě přijímá těžké momenty jako cenné lekce a snaží se z nich učit. Roušku beru při každém odchodu z domu automaticky spolu s klíči, z veřejných míst vlastně od svého prvního příchodu nikdy nezmizela. Od léta už také vím, že kamkoliv jdu, potřebuji jak certifikát o očkování, tak průkaz s fotkou. Přijímám to. Jsou to nové aspekty života, který už zřejmě nikdy nebude takový jako dřív. Ovlivňují všechno. Včetně mých možností styku s rodnou zemí, která mi moc chybí. Rozumím ale tomu, že to jinak nejde. Přijímám to. A vnímám, že i ostatní zde ve Švýcarsku rozumí, alespoň většina z nich. A že díky tomu se teď v chladných listopadových dnech, kdy z letního splývání lidí s řekou zbývají pouze obrazy v paměti, nevalí zemí něco, co je nebezpečně nepředvídatelné a rozhodně neusurfovatelné. Vlny přicházejí a přicházet budou, další, nové, jiné. Epidemické, klimatické, jistě i další. Už se jich pravděpodobně během našich životů nezbavíme. Nezbývá než se smířit s tím, že tu s námi budou. Že není žádné před vlnou a po vlně, že totiž zatímco ta, která nás právě srazila pod hladinu, dosáhne svého vrcholu a potom se rozpustí v proudu, a zatímco my plaveme ze všech sil ke břehu, už se někde jinde dávno rozbíhá vlna jiná, která nás může potopit příště.

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...