Barbora Fukalová: Zelený pokoj mladého člověka. Fejeton o tom, jak mileniálové propadli pokojovkám

Autorka fejetonu Barbora Fukalová

V sérii letních studentských fejetonů pokračujeme dalším dílem, ve kterém se představí studentka JAMU Barbora Fukalová.

Vesmír je znepokojivě veliké místo, neprobádané, chladné a tmavé. Většina lidí neví, jak se s touto skutečností vyrovnat. To ale netrápí zahrádkaře a pěstitele, poněvadž oni jediní vědí, o co ve vesmíru skutečně jde a kde nalezneme jeho středobod. Ti jediní na nás na všechny vyzráli a pokojně žijí ve své jediné pravdě, že slovutným středobodem je jejich zahrádka, či jejich truhlík. Přesně ohraničené, posvátné místo, začínající maceškovým záhonem a končící pařeništěm – kde pro Boha živého, tenhle rok už ty okurky musí vyrůst, protože jinak mi někdo vysvětlete, jak to, že u souseda to vypadá jak na obalu zavařovačky ze supermarketu. Zahrádkáře znám, těch já se nebojím, vyrostla jsem na kraji Prahy, takže zahrádku měl v okolí kdekdo. Navíc obyvatelé naší ulice jsou, jako všichni Češi – národ veskrze zahrádkářský. Všichni si dobře uvědomují, co je jejich povinností danou od Pána Boha, a to sice zasadit a následně sklidit, a jestli se ti náhodou nechce, nevím, jak tu ostudu v hospodě vysvětlíš. Takže se potom stejně sebereš a s vědomím, že Tonda Fukal tenhle rok zavařil o tři desítky víc zavařovaček než ty, půjdeš, a příští rok zasadíš taky.

Městská džungle

Tonda Fukal byl můj děda, a skutečně jsme měli každý rok sklep plný kompotů a zavařenin. Nepřišlo mi to zvláštní, přišlo mi, že to k téhle generaci prostě patří. Jenže to už je dávno. Od dědovy smrti už nezavařujeme, okurky nepěstujeme, rajčata nesklízíme. Pár let nato jsem se odstěhovala do Brna, na školu, a jako bych jednu z esencí svého češství a předměšťáctví ztratila. Jenže nedávno mě osud postavil před překvapivé zjištění: v jednom brněnském podniku jsem se u piva v pozdních večerních hodinách dozvěděla, že mí přátelé, moji vrstevníci, začali pěstovat i něco jiného než marihuanu. Podezřívavě jsem si je prohlížela, když mluvili o tom, jak jim v pokojích klíčí avokáda a kam pro nejlepší zeminu na sukulenty. Městské děti začaly proměňovat své podnájmové byty v džungle a na balkon už si nedojdou ani na cigaretu, protože by stouply na baklažán. Čekala jsem, až s první chcíplou květinou odejde i jejich zájem o tento nový trend, ale marně.

Po nějakém čase mi dokonce kolegyně v práci nabídla, ať si vezmu odřezek poděnky. Na bar posléze postavila malou zelenou květinu, prozatímně umístěnou v zavařovačce s vodou, to aby mohla pustit kořínky. Už si přesně nepamatuji, jak se to stalo, ale v noci, když jsem bar zavřela, jsem mířila brněnskými ulicemi i s tou malou zavařovačkou. Chvílemi to vypadalo, že poděnku brzo vyšplouchnu. Po cestě jsem dokonce potkala telefonující slečnu, která do mobilu opakovala: „Dvě gerbery, kup jenom ty dvě gerbery.“ I když to už si nejsem jistá, jestli moje hlava netrpěla náročnou večerní směnou a všechno se mi to jen nezdálo. Doma jsem poděnku položila na stůl a ponechala ji svému osudu. Ráno jsme se ale probudila a z postele zahlédla tu svěží zeleň uprostřed mého psacího stolu. Úplně mě to rozněžnilo a musela jsem se usmát. Hned nato mi však úsměv zkameněl, poněvadž jsem věděla, že mě lapili, že už mě mají.

Trend: pěstování pokojovek

K tomu se musím zmínit o článku, který jsem nedávno četla. Pojednával o tom, jak nebývalé popularitě se u tzv. mileniálů těší pěstování pokojových rostlin. Psalo se v něm o tom, že v dnešní urbanizované společnosti člověku chybí kontakt s přírodou a že osamělí mladí lidé chtějí mít něco, o co můžou pečovat, jenže dítě, pes nebo kočka jsou pro ně příliš velký závazek. Následně si dokonce o pěstování pokojovek zakládají blogy plné barevných fotografií a scházejí se s přáteli, s nimiž si vyměňují sazeničky. Jako kdyby se všechny neduhy a smutek daly řešit hráškem, co vám vyklíčil v provizorním květináčku z kelímku od jogurtu, pomyslela jsem si. Jenže na tom asi bude něco pravdy, člověk se od přírody nemůže úplně odosobnit, i kdyby chtěl. To, že je nám lidem mezi zelení dobře a má na nás blahodárné účinky, je prostě fakt. Nepamatuji si, že bych kdy žila v domě, jehož pokoje by nepřetékaly květinami v truhlících a vázách, malých květináčcích i závěsných aranžmá. Moje maminka má ke květinám pokojovým i venkovním velký vztah a náš obývák byl vždy vkusně vyzdoben a doslova kvetl. Považovala jsem tedy život mezi rostlinami za samozřejmost, dokonce takovou, že mě při návštěvě bytu mého bývalého přítele zarazilo, že žádné pokojové květiny neměl. Když jsem se ho zeptala proč, nevěděl, samotného ho to nikdy nenapadlo, raději si prý pokoj vyzdobí knihami. Takový intelektuál to byl. Kniha, to je prý potrava pro duši, rajče nikoliv. Vzpomněla jsem si na toto jeho prohlášení, když jsem zrovna přesazovala svou poděnku a rozčílilo mě to natolik, že jsem křehkou květinu málem roztrhla vedví. Jenomže on nebyl Čech, a to leccos vysvětluje, možná ho to i omlouvá. Na druhé straně můj děda, i když už byl velmi nemocný, nechal si vždy ven na zahradu vynést pohodlnou židli. Na ni se posadil a z ní také vydával své rozkazy a instruoval mou babičku – která by si tisíckrát raději četla detektivku – kde a co na záhoncích poupravit a přerovnat. K takovému instruování jako ukazovátko pro zvýšení přesnosti užíval dřevěnou násadu od smetáku, jakési žezlo, které mu spolu s trůnem zabezpečovalo nadvládu nad malým zeleným královstvím, jeho radostí a pýchou. Tím pádem – nad celým vesmírem.

Když jsem přesadila poděnku, pochlubila jsem se tím svému kamarádovi, jehož džungle vzkvétá na pražské Palmovce. Ten už se lapil dávno a svému novému koníčku se oddává s nebývalou chutí.  Chtěl vidět i fotku, pochopitelně. To jsem zase vyprávěla jinému kamarádovi v Brně u piva. Ten jakožto studna moudrosti konstatoval, že já, žena v produktivním věku, která nemá děti, přece o někoho pečovat musím, jistě si prý přijdu osamělá. To mě nedozírně rozčílilo. Vysvětlila jsem mu, že kdyby to tak bylo, pořídím si přece psa nebo kočku, jako každý rozumný člověk. Nechala jsem ho tam vyjeveně sedět a odešla jsem domů zalít svoje kytky.

Věděli jste, že na Facebooku je hned několik událostí, kde si můžete s lidmi vyměňovat sazeničky a ručně malované talířky pod květináče? Ano, moje generace se začala k pokojovým květinám chovat s nebývalou něhou a starý zahradník z okraje města jen žasne, kolik mladých se mu poslední dobou potlouká po krámu. Žasne a kroutí hlavou, ale ne že by si stěžoval, takové kšefty měl naposledy, když místní JZD slavilo úspěšnou pětiletku a byla potřeba patřičná květinová výzdoba. Všichni ti mladí, co se mu přehrabují ve vystavených květináčích, zase žasnou, že jsou schopni něco udržet při životě. A i když vykouří krabičku cigaret denně, v lese nebyli ani nepamatují, a jaké je to chodit bosý po trávníku, zjistí, jen když se v noci vrací domů z náročné oslavy přes park – najednou si připadají, nebo spíš připadáme, tak trochu dospělejší, když můžeme zasvěceně mluvit o tom, jak správně přesadit orchidej. Není to vůbec jednoduchá věc, mimochodem. A po dobu potřebnou k přesazování se celý ten velký, chladný a krutý vesmír smrskne jen na nás a tu jednu kytku, smrskne se a uklidní, úplně stejně, jako se to stávalo, když můj děda ovládal zahradu ze své židle.

Spustit audio
autor: Barbora Fukalová

Související