Rozhlasová hra má co nabídnout i v současnosti. Jak snít rozhlasem, píše ve své knize Eva Schulzová

Rozhlasový a televizní obor Schulzová sama vystudovala, stejně jako germanistiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. S Českým rozhlasem spolupracuje jako autorka i jako dramaturgyně. Kniha Snít rozhlasem je její třetí knižní publikací.

„Je pravda, že zpravodajské a publicistické pořady moc společného se snem nemají,“ připouští Eva Schulzová. „Správný název mé knížky by byl Snít rozhlasovou hrou, ale to by nebylo tak libozvučné. Skutečným tématem mé knihy je rozhlasová hra čili audio drama. Východiskem pro mě byla úvaha, jaké existují paralely, průniky a vzájemné inspirace mezi rozhlasovou hrou a filmem.“ Autorka vzhledem ke svému odbornému zaměření nahlíží na téma především z rozhlasového hlediska. Jejím klíčovým zájmem je zjistit, v čem dnes spočívá hlavní kouzlo rozhlasové hry a v jaké podobě může být nejpůsobivější. „Hledala jsem filmovost či vizuální stránku rozhlasové hry a přezkoumávala různé teorie, třeba i z 30. let 20. století – o tom, že poslech rozhlasové hry se nejvíc blíží snu, který taky vnímáme se zavřenýma očima a potmě a v noci.“

„Je to úhel pohledu, že mluvím o rozhlase a rozhlasové hře v souvislosti se sněním. Ale myslím, že můžeme souhlasit s Jeanem-Lucem Godardem, že tak jako je film forma, která myslí, tak rozhlas můžeme vnímat jako formu, která sní.“
Eva Schulzová

Eva Schulzová dospěla k závěru, že nejsilnější rozhlasová hra je i v současnosti ta, která by při převodu do jiného média něco ze své působivosti ztratila, nebo by ji třeba pro film ani nebylo možné adaptovat. „I dnes nás osloví hry, jejichž tvůrci využívají specifik rozhlasového média a kteří  jsou schopni napsat rozhlasovou hru tak, že vnímáme to ‚omezení‘ na jeden smysl – na sluch jako přednost. Jednou z takových her jsou Sny od Güntera Eicha, což je hra, která vznikla už v roce 1951. Ale když se podíváme na to, čím současné posluchače oslovují dramatické podcasty, tak to všechno najdeme už v Eichových Snech: epizodická struktura, vypointované situace o nepříliš dlouhé stopáži, aktuální témata, hororový nádech i sen. Téma snu se mi při práci neustále vracelo, i když jsem zkoumala rozhlasovou tvorbu světových filmových režisérů a další slavné rozhlasové hry. Takže se sen stal i leitmotivem mé knížky.“

Čtěte také

Čtvero nočních dob je studentská hra s prorockým apelem

V úvodu knihy vzpomíná Eva Schulzová na svého učitele profesora Antonína Přidala. „Pan profesor Přidal nás, své studenty, seznámil s rozhlasovou hrou, již sám tvořil a překládal. Otevřel nám dveře do světa rozhlasových her a seznámil nás s díly, o nichž jsme vůbec nic nevěděli, jako třeba Pod Mléčným lesem od Dylana Thomase, Sny od Güntera Eicha, ale i od českých autorů jako Daniely Fischerové či Ludvíka Aškenazyho. Snažím se ten silný dojem, který na nás tyto hry udělaly, předávat dál studentům, které nyní učím na Divadelní fakultě v ateliéru Rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky v semináři věnovaném tvorbě rozhlasové hry. Ukazuje se, že konkrétně tito autoři a tato díla jsou aktuální i dnes. Studenti, kteří přicházejí na náš obor třeba primárně se zájmem o film, anebo o dokumentární tvorbu a o rozhlasové hře mnoho nevědí, na to reagují s velkým zájmem a je to pro ně inspirativní.“

Eva Schulzová, Natálie Janderová a Eliška Kánská při natáčení rozhovoru pro Zelný rynk.|foto:Alena Blažejovská, Český rozhlas Brno

Právě Eichovy Sny inspirovaly studenty k projektu, který na sny odkazuje i názvem: Čtvero nočních dob. Odkazuje k době, kdy se sny zdají. Tato čtyřdílná hra se dostala do finále Prix Europa v kategorii Student Award – Rising Star, což byl velký úspěch. Na hry Antonína Přidala, s nimiž Eva Schulzová studenty seznamuje, reagoval i Vladimír Mareček, absolvent DIFA JAMU, v interaktivní rozhlasové hře Důkaz číslo 111, což je odkaz na hru Antonína Přidala Políček č. 111.

Film a rozhlas jsou nebo i v minulosti byly protiklady jen zdánlivě. „Film nebyl nikdy němý a rozhlas nebyl nikdy slepý,“ připomíná autorka knihy. Takzvané němé filmy byly od počátku doprovázeny hudebními improvizacemi. „A při poslechu rozhlasové hry si člověk doplňuje velmi bohatou vizuální stránku. O tom mluví a píší nejen teoretici, ale právě i rozhlasoví tvůrci jako třeba současný rozhlasový režisér Aleš Vrzák.“

Slavní filmaři a rozhlas

Kniha Snít rozhlasem obsahuje dále kapitoly o rozhlasové tvorbě vynikajících filmových režisérů, jako byli Federico Fellini, Ingmar Bergman a Woody Allen. „Všichni tři se věnovali rozhlasu v počátcích své tvůrčí dráhy,“ vysvětluje Eva Schulzová. „Nejvýraznější je to u Woodyho Allena, který v teenagerovském věku jako svou první práci pro média psal skeče pro rozhlasový cyklus, který se ale zároveň vysílal v televizi. Pak už se k rozhlasové práci nikdy nevrátil, ale to neznamená, že by pro něj rozhlas nebyl důležitý – jak vědí ti, kdo znají jeho film Radio Days (Zlaté časy rádia), což je jeho vyznání lásky k rozhlasu a vlivu, který na něj měl v mládí.“

Woody Allen|foto:Profimedia

Pro Federica Felliniho byla práce v rozhlase stěžejní i v osobní rovině, protože tam potkal svou celoživotní partnerku Giuliettu Masinu. „Ten i psal a režíroval rozhlasové hry, z nichž se ale nezachovaly ani v textové podobě všechny, byly objeveny až po jeho smrti v archivu italského rozhlasu. Do České republiky je přinesl dramaturg Hynek Pekárek. Díky němu a překladatelce Marině Feltlové se podařilo v Českém rozhlase uvést Felliniho hru Lavička v parku, což je jedna z jeho prvních her z roku 1943, a ještě hru Milostné dopisy. Již v těchto rozhlasových hrách můžeme pozorovat názvuky magické obraznosti, kterou potom Fellini rozvinul ve svých slavných filmech,“ vypráví Eva Schulzová.

Ingmar Bergman|foto:Fotobanka Profimedia

Nejvýznamnějším rozhlasovým tvůrcem mezi filmovými režiséry je podle badatelky Ingmar Bergman, který se rozhlasu věnoval v počátcích své tvůrčí dráhy, ale zůstal mu věrný i v dalších letech. V rozhlase inscenoval desítky her, často adaptací, ale sám je také autorem několika rozhlasových her. „Napsal třeba hru Město, kde rozvíjí příběh v kulisách tajemného města, o kterém píše, že se je potom pokusil zobrazit i vizuálně ve svých filmech.“

Eva Schulzová v knize dále rozebírá rozhlasové hry, které byly adaptovány pro film či televizi, ale ne vždy s úspěchem. Analyzuje takto hru Lucille Fletcher Sorry, Wrong Number, která byla v roce 1943 součástí cyklu Suspense / Napětí. U zrodu tohoto cyklu stál Alfred Hitchcock. Autorka také sleduje „další život“ rozhlasové hry Dylana Thomase Under Milk Wood / Pod Mléčným lesem a rozhlasové hry Ingeborg Bachmann Der gute Gott von Manhattan / Dobrý bůh z Manhattanu.

Z českých tvůrců, kteří mají zkušenost jak s rozhlasovou hrou, tak s vizuálnem či přímo s filmem, jmenuje Miroslava Buriánka, Johanu Ožvold (rozenou Švarcovou) a Petra Pýchu.

„Jsem přesvědčená, že rozhlas a rozhlasová tvorba, rozhlasová hra má co nabídnout i v současnosti jak tvůrcům, tak posluchačům. Svědčí o tom i obliba dramatických podcastů, které mají s rozhlasovou hrou samozřejmě mnoho společného,“ uzavírá Eva Schulzová. „Vyplývá i z mých pedagogických zkušeností, že právě forma snu umožňuje mladým tvůrcům odpoutat se od realistické popisnosti a zkusit si vytvořit třeba nějakou krátkou situaci a svobodně pracovat s rozhlasovými vyjadřovacími prostředky.“