Reklamy na tramvajích jsou ohavnost, vzkazuje norský básník Jan Erik Vold

17. září 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Alena Blažejovská a Jan Erik Vold na zahradě vily Tugendhat

V souvislosti s vydáním českého překladu Deníku Ruth Maierové a s výstavami o ní a její rodině navštívil Brno a Žarošice editor knihy, významný norský básník J. E. Vold. Poslechněte si rozhovor!

Hlavním předmětem zájmu norského básníka, esejisty a jazzového recitátora Jana Erika Volda (nar. 1939 v Oslu) byla místa spojená s Ruth Maierovou (1920-1942), Rakušankou pocházející ze židovské rodiny s moravskými kořeny. Ruth za 2. světové války uprchla do Norska. Odtud byla později transportována do Osvětimi, kde zemřela. Jí a její přítelkyni, norské básnířce Gunvor Hofmo, byla věnována většina rozhovoru, který redaktorka Alena Blažejovská natočila na zahradě brněnské vily Tugendhat.

Čtěte také

Po prohlídce vily i sousedící vily Löw-Beer, která donedávna hostila výstavy o Ruth Maierové, a Brna vůbec se však chtěl norský básník podělit i o svůj zážitek z brněnských tramvají. Sám je totiž velkým milovníkem tramvají a v norských čítankách je jeho Báseň o tramvajových kolejích. Český čtenář si ji může přečíst ve výboru z Voldovy poezie Malý kruh (Archa Zlín, 2012), který vyšel v českém překladu Ondřeje Buddeuse.

„Mám radost, že tady v Brně a vůbec ve střední Evropě jsou všude tramvaje,“ svěřil se básník. „Ve Stockholmu a Kodani už tramvaje skončily, ale ještě jsou v Oslu. V Oslu jsou tramvaje modré a tady v Brně jsou červené. Je tady ale jedna věc, která se mi silně nelíbí – a to je vizuální smog a to, že na tramvajích je tolik reklam. To je ohavnost, to by se nemělo dít.“

Po Moravě J. E. Volda provázel Terje Englund z Velvyslanectví Norského království, ten také tlumočil rozhovor do češtiny.

Kromě výboru Malý kruh si mohou čeští čtenáři přečíst Deník Ruth Maierové, který J. E. Vold edičně připravil a doprovodil komentáři. Kniha v českém překladu Kateřiny Krištůfkové (Edika, 2021) je rozčleněna na tři díly – deníky z Vídně z let 1933-1938, dopisy sestře Judith do Anglie z let 1939-1940 a deníky z Norska z let 1940-1942. V záznamu z července 1936 v ní Ruth píše: „Jsme teď v Žarošicích. Je tu překrásně. Mám Žarošice raději než Vídeň. Cítím se tady doma. Budu psát. Teď se musím dívat. A nasávat do sebe všechnu tu krásu. Po návratu do školy to využiju a budu z toho žít. Jako velbloud z tukových zásob.“ Ze Žarošic pocházel Ruthin otec Ludwig a dědeček Šimon Maier. Právě v Muzeu obce Žarošice je do konce října možno navštívit výstavy o ní a její rodině.

Setkáváme se v zahradě brněnské vily Tugendhat, ráda bych se vás proto nejprve zeptala na váš vztah k Čechám a Moravě. Už v básních cyklu Dnešní česká, vydaných v roce 1969, jste reagoval na politickou situaci v tehdejším Československu. Zapůsobila na vás vojenská okupace z 21. srpna 1968 tak otřesným dojmem, nebo byl váš zájem o Československo ovlivněn především překladatelkou Miladou Blekastad, rozenou Topičovou?

Ano, Miladu Blekastad jsem znal, byla to matka jednoho mého dobrého kamaráda. Jednou mi paní Milada velmi pomohla. Vyšla mi velice negativní recenze v novinách a paní Milada na to reagovala – hájila moje básně. To mi moc pomohlo, protože Milada reprezentovala hlas z Evropy, a ne nějakého průměrného Nora. A ovšem invaze sovětské armády v Československu se nás velmi dotkla, byli jsme tím pobouřeni. Ještě jsme si pamatovali 2. světovou válku a vnímali jsme tu invazi jako obrovskou nespravedlnost. Tehdy se také děly velmi špatné věci v Polsku a v roce 1956 především v Maďarsku.

V té době přijel do Norska písničkář Karel Kryl, prý byl v Československu ohromně populární. Stali se z nás velmi dobří přátelé. Dal jsem mu LP s Billie Holiday a on z toho měl velkou radost. Jinak jako mladý jsem samozřejmě četl Franze Kafku. A když člověk poznal Kafku, tak už měl pak střízlivý pohled na život. Také jsem napsal báseň o Jaroslavu Seifertovi, který dostal Nobelovu cenu. Takže českou literaturu a Československo znám.

Jako buddhistka oceňuji, že některé vaše básně jsou inspirované moudrostí Východu – a zenovým způsobem vyjádření toho, „jak se věci mají“. Současně u vás vnímám vyrovnanost moudrosti a aktivního soucitu – například v básni Cena za výkřik. Jak se stavíte k pojmu a obsahu pojmu „angažovaná poezie“?

Básně mají pojednávat o tom, co je – o bytí. Jednak o tom, co se odehrává na soukromé úrovni, a jednak o tom, co se děje veřejně – ve světě. A to, co se děje ve světě, se dá komentovat různými způsoby. Můžeme se také zeptat: co je protikladem angažované poezie? Je to poezie neangažovaná? Je jasné, že poezie musí být angažovaná. Nikdo nechce psát neangažovanou poezii.

Jak jste se dostal k ediční práci na Deníku Ruth Maierové?

Gunvor Hofmo byla velká norská básnířka. Když zemřela, dostal jsem za úkol připravit výbor z její poezie. V té souvislosti jsem měl přístup do pracovny Gunvor Hofmo, kde byla její obsáhlá pozůstalost včetně deníků Ruth Maier. Ruth Maier přijela do Norska jako uprchlice v lednu 1939. Na podzim roku 1949 měla pracovní službu na jednom norském statku a tam se náhodou seznámila s básnířkou Gunvor Hofmo. Hned se velice spřátelily, velmi se podporovaly –intelektuálně, ale i prakticky. Pracovaly spolu na různých statcích v Norsku, cestovaly a po celou dobu si byly duševně velmi blízké. Když byla Ruth v listopadu 1942 zadržena, odvedena do přístavu v Oslu a pak na loď Donau, která ji deportovala do Štětína a pak do Osvětimi, Gunvor byla v přístavu a viděla to. To ji velmi rozesmutnilo a doslova ji to zničilo. Po celou dobu 2. světové války Gunvor silně doufala, že se Ruth do Norska vrátí. Po nastolení míru na jaře 1945 se celý norský národ radoval, ale Gunvor byla zdrcená, protože dostala zprávu, že její přítelkyně Ruth byla zavražděna. Gunvor napsala za války i po válce množství básní a jádrem všech těchto básní je to, že ona a Ruth jsou jako jedna osoba. V dopise svému nakladateli Gunvor píše, že Ruth pocházela z vyšší střední třídy, zatímco ona sama z dělnické třídy v Norsku. Nicméně duševně byly úplně stejné a velmi si rozuměly.

Gunvor po válce cítila osobní vinu, že nedokázala zachránit Ruth. Ruth chtěla utéct do Švédska, ale spolu s Gunvor. Jenže Gunvor měla v Norsku starou matku, o kterou se musela starat. A když obě, Ruth a Gunvor, chtěly utéct, bylo už pozdě. Gunvor později vydala celkem patnáct básnických sbírek a ve všech je cítit obrovský smutek ze smrti Ruth. V Norsku totiž museli všichni Židé jít na speciální úřad, aby tam dostali do pasu razítko s písmenem J – Jude. Ruth se prý ptala Gunvor: „Mám tam jít?“ – a Gunvor odpověděla: „To asi nebude tak nebezpečné.“ Ruth tam tedy šla a dostala to razítko. Gunvor si to po válce celý život vyčítala. Říkala si, že kdyby tam Ruth nešla, tak by možná úřady nezjistily, že je židovského původu, a ona by snad přežila.

Gunvor jako básnířka tedy považovala za svůj životní úkol, aby psala nejen vlastní básně, ale i básně, jimiž vyjadřovala život Ruth. Chtěla svými básněmi zajistit, aby Ruth nebyla zapomenuta.

Mezi Ruth a Gunvor bylo velmi silné pouto. Já je vnímám jako velmi brutální vydání Romea a Julie. Jsou něco jako věčný pár, věčná dvojice. Nakolik byl jejich vztah erotický, o tom nic nevíme. Gunvor o sobě říkala, že je lesbické orientace. Jak sama sebe definovala Ruth, to nevím. Můžeme ale přinejmenším říct, že si byly velmi blízké a byl mezi nimi velmi silný vztah.

Gunvor Hofmo po sobě zanechala velké množství textů. Čtyři stovky básní vyšly ve sbírce Básně z pozůstalosti. K tomu psala i prózu – novely a dopisy. To všechno postupně bylo vydáno. Celkem napsala Gunvor Hofmo 1 100 básní.

Po Ruth Maier se zachovaly její deníky, které se našly u Gunvor. Ruthina sestra Judith v Manchestru měla další tři nebo čtyři deníky. Také si uschovala všechny dopisy, které jí Ruth posílala z Norska. Z tohoto období tedy nemáme deníky, ale máme její dopisy. Máme tedy celkem kontinuální texty, které Ruth psala od svých třinácti do dvaadvaceti let.

Vzpomínky na Ruth a také na další známé, kteří byli za války zavražděni, působily na Gunvor tak tíživě, že se ve dvaatřiceti letech nervově zhroutila. Od svých 32 do 50 let byla hospitalizována v různých psychiatrických institucích a za celou tu dobu nenapsala ani jednu báseň. Pak se ale stal zázrak. Když jí bylo 50 let, byla stále ještě v psychiatrické léčebně, ale začala psát básně. Po tolika letech v léčebně začala psát a psát a psala s takovou energií, že se uzdravila a mohla z psychiatrické léčebny odejít a nastěhovala se ke svému bratrovi. V následujících dvaceti letech vydala 15 nových básnických sbírek. Její umělecká síla byla po celá ta léta jakoby v exilu, ale pak se vrátila. A my, její kamarádi, její známí, jsme to považovali za něco naprosto neskutečného. Považovali jsme totiž její básnický život za ukončený. Ale ona se vrátila a psala a psala až téměř do smrti.

Deníky Ruth Maier byly přeloženy do dvanácti jazyků. Většina z těchto vydání se objevila hned po vydání v Norsku v roce 2007. Český překlad trval nejdéle a je zatím poslední. Osobně ale musím říct, že český překlad mi připadá jako nejlépe propracovaný a vůbec nejlepší z těch dvanácti.

Ale to, co nám v češtině stále chybí, je překlad některé sbírky básní Gunvor Hofmo. Gunvor ještě nebyla přeložena do češtiny, ale Gunvor a Ruth patří k sobě. Takže velmi doufám, že i Gunvor Hofmo vyjde česky. Byla už přeložena do angličtiny a francouzštiny.

Sama Ruth Maierová si v září 1942 zapsala do deníku: „Pochybuju o své schopnosti zažívat, zažívat svět očima umělkyně.“ Co si o tom myslíte?

Je to spíš výraz jejího nízkého sebevědomí. Musíme vzít v potaz, že si to zapsala v roce 1942, za války. Byla velmi pesimistická. Ruth viděla jednak situaci, jednak vývoj velmi jasnozřivě. Takže tohle je spíš výraz její deprese, stavu její mysli.

Co tedy na jejích textech nejvíce oceňujete?

Ruth na mě působí jako velmi upřímná, velmi jasnozřivá, velmi dobře informovaná a dokáže velmi trefně komentovat to, co se odehrává kolem ní i uvnitř ní.

Ruth na jednom místě komentuje něco, co četla v novinách, když jí bylo sedmnáct nebo osmnáct let. Bylo to něco, co vnímala jako obrovskou nespravedlnost. Týkalo se to jednoho pána, který byl odsouzen k trestu smrti za něco, co udělal – ale on to udělal kvůli tomu, že jeho rodina hladověla. Ruth si zapsala: Možná že budu oběšena, ale ještě jsem nebyla oběšena.

Spustit audio

Související