Radek Štěpánek: Jak jsme (ne)viděli záři

Skoro každý z mých facebookových přátel, kdo aspoň občas tráví čas mimo zástavbu, nebo je fotografem, přidával zkraje května na svou virtuální zeď fotky aurory borealis, polární záře, která byla i u nás pouhým okem viditelná díky mimořádné sluneční aktivitě. Pár dní jsem odolával, po uspávání dětí jsem teď většinou rád, že jsem rád, sednu si s Babičkou Boženy Němcové a přečtu z ní pár stránek a jdu spát. Nebo se koukám na hokej a jdu spát. Nebo pracuju a jdu spát. Ale když se měla polární záře objevit ještě jednou, začalo mi to vrtat hlavou. Taková šance záři spatřit je jednou za dvacet let, dočetl jsem se. To ti bude dvacet čtyři, Juli, řekl jsem dceři něco úplně abstraktního, co ji nemohlo nadchnout. Když jsem ale přidal, že si vezmeme spacák a že si na ohni opečeme chleba, bylo jasné, že mám na večer parťáka.

Ideální by samozřejmě bylo, kdybychom mohli jít všichni, ale Jáchym v noci bez maminky neusne a má už nejméně čtrnáct dní rýmu, na kterou by mu pobyt na vlhké louce asi neprospěl. A tak jsme se v podvečer začali chystat na výlet ve dvou. Měla to být zatím nejdelší Julinčina noční výprava v životě, a tak naše přípravy opravdu připomínaly balení na cestu za polární kruh. A tady máte ještě čaj, uzavřela Tereza se smutným pohledem. Odtušil jsem něco v tom smyslu, že nemusí ničeho litovat, že polární záři stejně neuvidíme, protože Jula usne dřív, než se vůbec opravdu setmí. Ale i tak jsme vyrazili plni očekávání.

Nejdřív jsem myslel, že si jako místo k pozorování vybereme Spravedlnost nad Novou Říší, abychom měli hezký výhled i na klášter pod námi, ale ukázalo se, že tam už někdo na večer čekal; výhled na severní stranu se mi odtud navíc nezdál moc ideální. A tak jsme zastavili o kus dál pod Otvrní. Ulevilo se mi, že nebudu muset nosit dříví na kopec, a protože bylo ještě dost světla, rozhodli jsme se slézt k místnímu potůčku, ve kterém se naše děti cachtaly už na začátku dubna a kde už je připravené ohniště. Jula k němu málem běžela; došlo mi, jak rozrušená z toho dobrodružství je. Stíny se před námi dloužily, vyplašili jsme srnčí vycházející na pastvu a poslouchali kvákání žab z blízkých tůněk na čolčí stezce. Nasbírali jsme smrkové větvičky na podpal a kolem nich naskládali trouchnivé větve z okolostojících olší a dali jsme se do opékání. „Ty větvičky bychom si měli vzít i domů do kamen, vždyť hoří líp než papír,“ napadlo Julu a já měl radost, že si krmení ohně všimla, aniž bych musel něco vysvětlovat. Takhle to zůstane v ní. (...)

Celý fejeton si poslechněte v přiloženém audiu.