Weles je časopis, vzpomínka i trvající přátelství, shodují se básníci a redaktoři Kučera, Slíva, Fajkus a Chocholatý

V roce 1996 vznikl nejen rozhlasový magazín Zelný rynk, ale i časopis Weles. Charakterizuje se jako literární revue, která se věnuje aktuální české poezii a próze a zároveň dává prostor i výtvarníkům. Musíme to bohužel převést do minulého času, protože časopis Weles už nevychází. Je to však úctyhodný fenomén českého, respektive moravského literárního života. Kořeny má slezské, ale nezapře svou spojitost s Brnem a jeho básníky. A i když na nová čísla už nenarazíte, mnohé trvá – nejen v archivech, ale i v životě.

Jaký to byl čas, ten plodný rok 1996 a vůbec devadesátá léta? O tom debatují básníci Vojtěch Kučera (spolu s Bogdanem Trojakem zakladatel Welesu), Vít Slíva a Robert Fajkus. A s nimi literární vědec a vysokoškolský pedagog, léta také šéfredaktor Welesu Miroslav Chocholatý.

Název WELES patří i vydavateli časopisu, Wendryňské literárně-estetické společnosti. Kromě právnické osoby je to ale především přátelská komunita – slovy Víta Slívy „družina“. Jsou to lidé, dalo by se říct „stolní společnost“, kteří se vzájemnými diskusemi a pořádáním literárních setkání obohacují už mnoho let.

Úvaha o stěhování

Kučera, Slíva i Fajkus jsou vlastně brněnští imigranti, jejich rodišti jsou Třinec, Hradec nad Moravicí a Jindřichův Hradec. Imigranty jsme v podstatě všichni, uvažuje fejetonista Petr Šotnar. „I ten, kdo celý život prožil v rodném domě, má mezi předky imigranty, kteří odněkud někam přišli.“ Ve své Malé úvaze o stěhování dospívá k závěru, že víc než imigrace nás ohrožuje emigrace. Totiž to, že by z naší země mohli odejít ti nejšikovnější, nejtalentovanější a nejpilnější z nás.

Fejeton čte herec Vladimír Hauser. A poslední část četby z knihy Michala Konečného Třináct snů o svobodě zase Vladimír Krátký v režii Josefa Morávka.