Proměny brněnského Bronxu: Městská galerie Brno zve na výstavu přímo do ulic

„Slíbil jsem sám sobě, že na tu dobu dám k ledu své psaní a věci literární a budu se snažit dělat projekty se společenským přesahem, ne nutně orientované na kulturu,“ vysvětluje. Muraly znal ze svých cest po světě. „Vzhledem k tomu, že jsem měl a mám byt v Bronxu, přišlo mi spojení Bronxu a velkoplošných obrazů jako zajímavá věc. V tu chvíli se to navíc propojilo s participativním rozpočtem, který na jaře 2019 vyhlašoval třetí ročník.“ Martin Reiner se proto začal ucházet o přízeň s tímto projektem.

Street Art festival 2018: Murál Power of Silence na olomouckém Passingerově mlýně autor: WD_Wilddrawing (Indonésie)|foto:Tomáš Sedláček, Český rozhlas

Rotterdam, Olomouc i Kodaň

Tradice muralů je známá například z jižní Evropy, ze Sardinie. „Jezdili jsme tam s dětmi do domku u moře a narazili jsme na tři města, kde se malovalo odpradávna. Začalo to být populární a dnes některá městečka v centrální Sardinii pořádají festivaly. Přijíždějí tam světoví umělci a tradici rozvíjejí,“ vypráví Martin Reiner. Připomíná také moderní město, jakým je Rotterdam, ale i Bratislavu nebo Olomouc, kde se rovněž konají muralové festivaly. „V kodaňské marihuanové čtvrti Christiania jsou graffiti a muraly, Berlín je vyhlášená lokalita. Čtvrti, kudy se táhla zeď, byly velmi zanedbané, hlavně z východoněmecké strany, a v 90. letech se tam malovalo ve velkém.“

Street art festival Bratislava|foto:Ludmila Opltová, Český rozhlas

Právě zanedbané čtvrti se na tvorbu muralů hodí, protože v nich najdeme domy, které se neužívají a nabízejí volné zdi. Nikdo neprotestuje, když se pomalují. „Bronx prochází už 15 let nejprve pozvolnými a teď stále se zrychlujícími proměnami,“ uvažuje Martin Reiner. „Teď jsme tu na jednom velkém staveništi, staví se spousta domů, zastavují se proluky, tím pádem ubývají zdi, které ještě můžeme pomalovat. Už jich máme pomalovaných devět, letos jsme získali peníze na pomalování dalších tří a ještě jednu zřejmě dokážeme pomalovat z fundraisingu, z toho, co si jako spolek Nový Bronx vybereme. Tím se dostaneme na číslo 13 muralů, a víc už není kde malovat.“

Brněnský Bronx je sociálně vyloučená lokalita, respektive jí byl v 80. a 90. letech 20. století. „Bylo to v podstatě romské ghetto, ale předtím tomu tak nebylo a teď už to zase tu podobu ztrácí,“ soudí Reiner. „Na začátku nultých let město uvolnilo k prodeji několik set obecních bytů, do kterých se nastěhovaly většinou mladé rodiny, protože ty byty byly za výhodnou cenu. Přišli lidé, kterým to prostředí nevadilo, neměli předsudky, a došlo k tomu, že se poměr majority a romské menšiny upravil.“

Proč Městská galerie Brno?

„Bronx se pár obrázky v městskou galerii nepromění,“ směje se Martin Reiner, „ale ten název není zvolen náhodně. Celá koncepce malování velkoplošných obrazů na štítových zdech domů tady v Bronxu je odlišná od toho, co vidíme v jiných městech. Ve světě jsou autory muralů většinou lidé, kteří dělají street art. U nás je to jinak. Já jsem chtěl, aby předlohy dodali klasičtí výtvarníci, a měl jsem partičku Malujeme jinak, která to dokáže namalovat na zeď. To není tak úplně legrace.“

Došlo tedy ke spojení výtvarníků jako Eva Koťátková, František Skála, Petr Malina, František Petrák s realizační firmou. „Je to, jako by se člověk dostal na výstavu těchto umělců, akorát že ji má přímo v ulicích.“

A jaké jsou rozměry těchto velkoformátových maleb? Odpovídají velikosti domovních zdí – například zeď Úrazové nemocnice Brno má kolem 20 metrů. „Začínali jsme většinou dva tři metry nad zemí, aby to nelákalo k poškozování,“ upřesňuje Martin Reiner.

Městské domy jako plátno

Participativní rozpočet poskytl finance na pomalování pěti zdí – ty musely být na městských domech. „Město ale nemá dost volných ploch, takže jsme nakonec museli jednat i se soukromníky,“ přibližuje Reiner. „Nejvzdálenější je František Petrák se svým Františkem z Assisi, který je na Vranovské 20. Na hranicích Bronxu je adresa Milady Horákové 25, tam bude Adam Štech a jeho kubistický portrét Havla, na to se moc těším. To se bude malovat za měsíc či dva, až se udělá lepší počasí. Jenom na samotné Bratislavské jsou tři malby, a když k tomu připočtu IBC, tak máme jenom tady čtyři obrazy. Nejdeme dál než na hranici pomyslného Bronxu.“

Vše vzešlo z konkurzu, kterého se zúčastnilo 14 výtvarníků. „Loni před Vánocemi jsme s Turistickým informačním centrem vydali knížečku Městská galerie, která má osmdesát stránek, ale krásných, jsou tam barevné obrázky. Knížka mapuje historii projektu, ty peripetie z mého pohledu stály za zaznamenání, jsou tam fotky realizací plus fotografie, jak se to malovalo, a každý z devíti obrázků má vlastní příběh.“

Plánují se i komentované prohlídky po Městské galerii. Premiéra se odehraje 4. června v rámci Ghettofestu. Vznikl i půlhodinový televizní dokument, jehož slavnostní premiéra bude zřejmě v Káznici.