Petr Šotnar: S četníkem v New Yorku

15. leden 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy new york

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Všichni teď vzpomínáme na výlety, které jsme si dopřávali před vypuknutím pandemie. Fejeton o jedné cestě do Ameriky čte herec Vladimír Hauser.

Když jsem byl malý kluk, učaroval mi francouzský komik Louis de Funés. Už je tomu mnoho let, kdy jsem poprvé viděl film Četník v New Yorku. Myslím, že tehdy jsem poprvé pocítil touhu jednou se do tohoto města podívat. Ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se mi toto přání jednou splní. A že se ocitnu v New Yorku dokonce s četníkem. I když to nebude Louis de Funés.

Shledávám mnoho pravdivého na přísloví, které nám radí: hledáš-li pomocnou ruku, hledej ji na konci své vlastní paže. Dobře ale vím, že někdy nastane situace, kdy se člověk bez cizí pomoci neobejde. Proto jsem se rozhodl k cestě za velkou louži využít služeb cestovní kanceláře. Zlákal mě dvoutýdenní zájezd na východní pobřeží Spojených států amerických a Kanady.

Jazyková bariéra

Myslel jsem, že se na takový zájezd, pravda ne nejlevnější, vypraví nějací úspěšní podnikatelé a manažeři. Naštěstí se ukázalo, že dnes si takový zájezd může dovolit skutečně každý. Jel s námi například jeden pán, který celý život pracoval jako dlaždič. Nyní je v důchodu, a tak se vydal poznávat svět. Předtím ale prodal pole, lesy i dům.

Neuměl ani slovo anglicky a úžasné je, že se za dva týdny nenaučil říct ani slovo „tea“. V restauraci tvrdošíjně žádal o čaj. V 67. patře Rockefellerova centra byl znuděn vyhlídkou na mrakodrapy New Yorku, a tak se rozhodl využít čas k návštěvě toalety. Na jeho dotaz: „Kde jsou záchody?“ bodyguard tmavé pleti v perfektním obleku jen nechápavě pokrčil rameny. Náš spolucestující neskrýval údiv: „Jak to, že mi nerozumí?“

V takových chvílích jsme byli rádi, že je s námi zkušený průvodce. Dva týdny nás vozil desetimístným minivanem a myslím, že se ani jednou nepodíval do mapy. A to jsme projeli deset států USA a dvě provincie Kanady. Když jsme se blížili k Montrealu, projížděli jsme okolo nákladního letiště. Pan průvodce nás často překvapoval svými znalostmi. Řekl nám, že toto letiště ještě v osmdesátých letech sloužilo pro osobní přepravu. Dokonce věděl i to, že na tomto letišti občané Československa přesedali při cestě na Kubu. Občas se stalo, že nějaký vykuk do letadla na Kubu nenastoupil a zůstal v Kanadě.

Dobrodružství s Ostruhou

Nejvýraznější postavou naší výpravy, ke které jsme se semkli jako slepice ke kohoutovi, byl jeden pán, který se pyšnil tím, že je z nás nejstarší. Tato jeho zásluha mu dávala mnohá práva. Například se mohl bez diskuze uvelebit na sedadle vedle řidiče, odkud byl nejlepší výhled. Jakmile se auto rozjelo, okamžitě usnul. Říkejme tomu člověku třeba Ostruha. Když jsme totiž někde zastavili, obvykle odmítl vystoupit řka, že ho bolí ostruha.

Empire State Building

Jeho paní občas učinila pokus vylákat ho z auta například pod záminkou, že se jdeme podívat na Empire State Building. Na to opáčil: „V Rusku to mají taky, jenže větší. A v Číně lepší!“ Díky této informaci se pro mne hodnota zájezdu ztrojnásobila. Už nemusím do Ruska ani do Číny jezdit.

Postupně jsem začal tušit, že se v případě pana Ostruhy jedná o bývalého příslušníka bezpečnostních sborů. Jediné, co ho dokázalo spolehlivě vyprovokovat k nějaké aktivitě, byla přítomnost policie. To zapomněl na bolavou nohu, vyskočil z auta a běžel se s policisty vyfotografovat. Ti mu ochotně zapózovali, přestože s nimi mluvil výhradně česky.

Nikde na světě jsem neviděl tolik policistů jako v New Yorku. Byli doslova v každé ulici, na každém rohu. Poněkud mě mátlo, že se nezabývali šikanováním občanů. Měl jsem naopak pocit, že pečují o jejich bezpečnost. Na něco takového pochopitelně nejsem zvyklý. Na druhou stranu se ale nedivím, že se v New Yorku podařilo výrazně snížit kriminalitu, která tam ještě před pár desítkami let byla přímo katastrofální.  

Přes hranici do Kanady

Když jsme překročili hranice Kanady, Ostruha otevřel oči a pravil, že si přeje vidět proslulou jízdní policii na koních. Pan průvodce ho informoval, že se to běžně nevidí a že mu tento zážitek nemůže slíbit. Na to Ostruha navrhl: „Tak něco zapálíme, a oni přijedou.“ Nakonec jsme Královskou kanadskou jízdní policii v červených uniformách skutečně spatřili. Ovšem nikoli na koních, ale na svatbě jejich kolegy před kostelem.

Nápad něco zapálit Ostruha zopakoval při různých příležitostech ještě mnohokrát. Ale naštěstí k tomu nedošlo. Ten člověk měl záviděníhodnou schopnost s ničím si nelámat hlavu. Při nákupech v samoobsluze s potravinami bez jakýchkoli zábran ochutnal vystavené zboží. Samozřejmě za to, co snědl v prodejně, nikdy neplatil. V Torontu jsme viděli velkolepou budovu Royal bank of Canada, tedy Královské kanadské banky, která má z důvodu tepelné izolace okna potažena tenkou vrstvou čtyřiadvacetikarátového zlata. Od postavení banky dosud nebylo ani jedno okno ukradeno. Překvapilo mě, že se to nezměnilo ani po naší návštěvě Toronta.

03506341.jpeg

Návštěva Detroitu

Ve městě Dearborn poblíž Detroitu se nachází Muzeum Henryho Forda. Je tam mnoho nesmírně zajímavých exponátů z různých oborů lidské činnosti. Například tam mají sbírku automobilů, kterými jezdili američtí prezidenti. Když to uslyšel Ostruha, hned nás poučil, že nejlepším prezidentem byl Husák, poněvadž byl velmi sečtělý.

O co víc mne nadchlo Muzeum Henryho Forda, o té méně se mi líbil Detroit. Padla na mě tíseň, když jsme projížděli jeho dlouhými ulicemi chátrajících domů, opuštěných za krize kolem roku 2008. Ale Ostruha jen pootevřel oči a zamumlal: „V Rusku to mají větší a v Číně lepší.“

Henry Ford a jeho první vozítko Ford Quadricycle (1896)

Šikovně volenými otázkami jsem nakonec zjistil, že náš průvodce patřil k těm, co cestovali na Kubu přes Montreal a zůstali v Kanadě. Prý k tomu došlo v létě roku 1989. Asi po pěti letech se vrátil do vlasti. Nicméně získané zkušenosti využívá jako průvodce. A tak během cesty seděli na předních sedadlech našeho bílého minivanu – za volantem bývalý emigrant a vedle něj na místě s nejlepším výhledem spokojeně dřímající bývalý esenbák.

Cesta zpátky

Zatímco my jsme pobývali za velkou louží, v České republice zemřel Karel Gott. Ta zpráva nás pochopitelně zdrtila, ale potěšilo nás, že se následkem toho uvažuje o přejmenování letiště v Praze. Že bychom v Americe startovali z Letiště Deana Reeda, o tom jsem mohl jenom snít. Ale že přistaneme na Letišti Karla Gotta a z reproduktorů tam bude znít Včelka Mája, na to jsem se skutečně těšil.

Ovšem nakonec se náš návrat započal odletem z Letiště Johna Fitzgeralda Kennedyho a skončil přistáním na Letišti Václava Havla. A tak si místo pokrokových zpěváků přes oceán podali ruce dva prezidenti. Setkání emigranta s esenbákem na jednom zájezdu do Ameriky je koneckonců jako z nějaké Havlovy divadelní hry. A můj nezapomenutelný výlet s četníkem do New Yorku byl plný absurdních zážitků.

autor: Petr Šotnar
Spustit audio

Související