Fejeton Petra Šotnara: Elita

18. říjen 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Publicista Petr Šotnar.
0:00
/
0:00

Kdo vlastně tvoří dnešní elitu? A kde se dá najít? Publicista Petr Šotnar nelenil a jal se elitu hledat. Jeho zážitky jsou vskutku pestré. Přečíst nebo poslechnout si je můžete ve fejetonu ze Zelného rynku.

Každý pořádný národ má svou elitu. Některé národy jsou na svou elitu hrdé. Je pro ně vzorem. Jiným národům je elita užitečná jako viník všech možných nezdarů. Jsou však na světě národy, které v průběhu dějin o svou elitu přišly. Ne, že by ji někam zašantročily. Jejich elita byla prostě a jednoduše zlikvidována nepřáteli při různých peripetiích popsaných v učebnicích dějepisu.

Je ovšem zajímavé, že vždycky po delší době se elita znovu objevila. Proto je možné elitu likvidovat opakovaně. Tak třeba naše domácí elita. Významným mezníkem pro ni byla bitva na Bílé hoře, po níž byla část elity vyhubena. A po ní se periodicky opakovala pacifikace elity, pokud začala vystrkovat růžky. Vzpomeňme si kupříkladu na Bachův absolutismus.

Velkou ránu elitám uštědřila nacistická okupace a definitivně ji dorazilo čtyřicet let socialismu. Dá se předpokládat, že v takovém národě už žádná elita být nemůže. Že jsme zkrátka definitivně odsouzeni být výhradně plebejským národem.

A přece jsem před časem slyšel jednoho z našich politiků, jak se kvůli něčemu rozčílil, přičemž tvrdil, že za všechno může elita. To by ovšem znamenalo, že u nás stále ještě nějaká elita existuje. Onen politik však neupřesnil, koho má na mysli. Proto jsem se rozhodl, že udělám něco pro národ a elitu vypátrám.

Nejprve jsem se zamyslel a výsledek se brzy dostavil. Vzpomněl jsem si totiž na jeden starý český film, který výstižně líčí sladký život našich elit. Odehrává se na šrotišti kladenských hutí. Film byl natočen podle knížky Bohumila Hrabala, ve které stojí psáno:
„A profesor filosofie vlezl do vagónu a podával živnostníkovi autogenem přepálené koše na melivo, bubnové třidiče, koukolníky na čištění obilí… ‚Celý starý časy jdou do šmelce a vy vo tom ani nevíte,‘ řekl doktor, ‚doba vás porazila jako telata a vy co děláte? Sami si do pecí nakládáte výrazový prostředky svý třídy… a nevíte vo tom.‘“

Ano, tam musím hledat elitu, řekl jsem si a vydal se do sběrny kovového odpadu. Nějaký pracovník právě odložil autogen a otřel si pot z čela. Neohroženě jsem k němu přistoupil a řekl: „Dobrý den, doktore! Vy jste elita?“ Muž na mě vykulil oči a odvětil: „Ja něpanimáju, što éto takóje…“ Teď jsem zase vykulil oči já a s omluvným „Danke“ na rtech jsem se rychle vytratil.

Elita nesedí v kdejaké kavárně

Netušil jsem totiž, že jazykem elit je už zase – latina. Cestou domů jsem však dospěl k závěru, že se nejspíš mýlím. Elitu je nutné hledat jinde. Uvědomil jsem si, že jsem v souvislosti s elitou slyšel o pražské kavárně. To dalo mému pátrání nový směr. A tak jsem si koupil jízdenku a odjel vlakem do Prahy.

Na Karlově mostě jsem se pokochal pohledem na Hradčany a na Malé Straně zašel do první kavárny, která mi padla do oka. Bylo tam dost plno, ale jedno volné místečko jsem přece jen našel.

Po chvíli jsem si všiml, že u vedlejšího stolku sedí dva chlápci s černými brýlemi na očích. Bylo mi to divné, protože v kavárně moc světla nebylo. Zaposlouchal jsem se, abych slyšel aspoň kousek jejich rozhovoru, a najednou slyším: „Ja něpanimáju, što éto takóje…“ To mě mohlo napadnout. Centrum je plné turistů. Tady na elitu nenarazím.

Odešel jsem z kavárny, nastoupil do první tramvaje, která přijela, a nechal se unášet ulicemi nazdařbůh. Na konečné jsem vystoupil a po krátkém hledání a konzultaci s trafikantkou jsem ji objevil. Byla to taková starosvětská, skutečně echt pražská kavárna. Ideální místo pro konspirační schůzky.

Přestože na kostele právě odbila dvanáctá, kavárna zela prázdnotou. To mě nemohlo splést. Dobře totiž vím, že elita málokdy vstává před polednem. Byl jsem první host, takže jsem si sedl ke stolečku, objednal kafe a čekal. Moje napětí se každou minutou stupňovalo. Tušil jsem, že brzy dojde k zásadnímu odhalení.

A skutečně! Asi za čtvrt hodiny do kavárny vstoupily dvě postarší dámy. Aniž by odložily klobouky, každá si objednala věneček a dvojku vína. S hlavami těsně u sebe si cosi špitaly a mě napadlo, že je to geniální převlek. Ony dvě osoby v masce starých dam zde nepochybně kují nějaké nekalé pikle. Chvíli jsem je pozoroval a snažil se zaslechnout něco z jejich rozhovoru. Bohužel vytušily můj záměr a hovořily ještě tišeji, než předtím.

A tak jsem se rozhodl k radikálnímu kroku. Přistoupil jsem k jejich stolku a bez okolků jim vmetl do tváře, že jsou elita. Ale ty ženské začaly ječet, že jsem prasák, který je obtěžuje. S tak podlým jednáním jsem nepočítal. Samozřejmě to uslyšel vrchní a po krátkém pěstním souboji, který byl spíš monologem než dialogem, jsem skončil na ulici.

Autor se nevzdává

Jsem přesvědčen, že nejeden občan by to v této chvíli už vzdal. Ale ne tak já. Umínil jsem si, že musím pátrání po elitách dotáhnout do konce. Vlast je mi totiž dražší než vlastní zdraví. Vzhledem k nedávným zkušenostem jsem však přece jen zvolil méně riskantní způsob hledání elit. Člověk může pátrat i v bezpečí domova. Ledacos se lze dozvědět třeba z internetu.

Ano, já vím, takovým informacím není radno věřit. Nicméně jsem pustil počítač a po chvilce googlování jsem narazil na informaci, kdo že je to ta elita. Budete se divit, ale nejsou to profesoři ani živnostníci. Představte si, že elita jsou ministři, hejtmani, primátoři, starostové, soudci a ředitelé velkých bank a podniků. A především jsou to poslanci.

Ano, slyšíte dobře – poslanci. Pokud je tomu tak, máme jedinečnou možnost ovlivnit, kdo bude naše elita. Ať už nám poslouží jako vzor nebo viník našich nezdarů. Když tak o tom přemýšlím, napadá mě, že je to náramně chytře vymyšleno. Přímo ďábelsky! Každý národ má takovou elitu, jakou si zaslouží.

autor: Petr Šotnar
Spustit audio