Patetičnost je určitý druh lži, říká maďarská básnířka Zita Izsó

28. srpen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Zita Izsó na brněnském Měsíci autorského čtení

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Poslechněte si pásmo Kateřiny Hejnarové věnované autorce, která vystoupila na festivalu Měsíc autorského čtení v Brně. Uslyšíte rozhovor i ukázky její poezie.

Texty maďarské básnířky Zity Izsó na první pohled upoutají výjimečnou schopností empatie. Mladá autorka vypráví svým stylem na pomezí poezie a prózy o těch nejtěžších okamžicích v osudech postav, aniž by ji přitom kdykoli bylo možné přistihnout při zjednodušení či dokonce patosu. „Vždycky se snažím napsat ne to, co chci, ale to, co vidím. A to je pro mě nástroj, díky němuž se lze vyhnout té patetičnosti,“ vysvětlovala během rozhovoru, který s Kateřinou Hejnarovou vedla letos v červenci na festivalu Měsíc autorského čtení. Bezpochyby i tato schopnost nezaujatého, velmi soustředěného vnímání jí dříve vynesla 1. cenu v dramatické soutěži Maďarského rozhlasu za drama Zavírací doba (napsané společně se sestrou Nórou Janković-Izsó). Zitě Izsó dosud vyšly tři básnické sbírky: Mořský obyvatel (2011), Tváří v tvář (2014) a Noční dosažení země (2018.) Vedle vlastní tvorby se věnuje rovněž překladům z angličtiny, němčiny, francouzštiny a španělštiny.

Prolínání poezie a prózy

„V mém případě se tyto dva literární útvary, poezie a próza, skutečně promíchávají,“ popisuje básnířka svůj styl. „To ale na současné maďarské básnické scéně není nic neobvyklého, je to v podstatě běžný trend a je pravda, že jak mladí, tak i starší čtenáři tuto formu mají v oblibě. V poslední době jsem napsala některé básně, které jsou v podstatě baladickými příběhy a které lze interpretovat jako znovuzrození balady. Nicméně myslím si, že tyto dva literární útvary, poezie a próza, se v mém případě budou do budoucna od sebe více vzdalovat.“

Svoboda formy vytváří také živnou půdu pro nezvyklé obrazy a významová spojení. V básni Rybí polévka, kterou Zita Izsó na brněnském literárním festivalu četla, tak sledujeme vnitřní svět ženy, oběti domácího násilí, jejíž trápení náhle ukončila smrt manžela kuchyňským nožem. Nehoda? Zabití ze zoufalství? Vražda? Tomu protagonistka nerozumí, vzpomíná si jen matně. Celou dobu se jí však v hlavě víří různě pokřivené vzpomínky na přípravu rybí polévky, měknutí nakrájené zeleniny a stěny rodinného domu rozvařené jako mrkev, úzkost rybiček přenášených v sáčku, až nakonec Atlantida láskyplného bezpečí na dně polévky, kterou její muž nabírá lžičkou.

„Jde vlastně o vyjádření toho, že ta žena se sice zbaví člověka, který jí ubližuje, ale protože se s tím utrpením ztotožnila, tak ukončením téhle situace vlastně ztrácí sebe samu,“ vrací se Zita Izsó k veršům Mohu tedy jít, ale musím se znovu naučit chodit / a i když se držím, v našem společném domově se zvrtne židle, zlomí hůl, které vnímá coby jádro Rybí polévky. Právnické vzdělání a následná několikaletá praxe, kde by se s dámou podobnou své protagonistce mohla setkat, ji nicméně k napsání básně nemotivovaly. „Samozřejmě je pravda, že domácí násilí je skrytý jev, o kterém se často ani nedozvíme, a je zapotřebí, aby se o něm co nejvíc mluvilo, aby oběti domácího násilí nenarážely na nějaké bariéry, když se chtějí z této situace dostat. Nicméně to, že je potřeba o těchto věcech mluvit, nebylo východiskem pro napsání textu.“

Univerzální verše

S vědomím nutnosti velmi opatrného zacházení s těžkými motivy a zároveň schopností pozorně sledovat dění tak křehké a tajemné, jako je proměna housenky v motýla ve školním teráriu, psala Zita Izsó další báseň sbírky Noční dosažení země – Soukromou biologii. Zabývá se v ní velmi náročným tématem dětského válečného traumatu, konkrétně postavou malého chlapce z Aleppa. „Tyto verše – přestože na pár místech jsou tam odkazy na Sýrii nebo na nějaké konkrétní historické souvislosti – jsem se snažila napsat tak, aby byly univerzální. Aby vyjadřovaly situace, do kterých se člověk může dostávat v jakékoliv jiné válce, ne jenom v té konkrétní,“ brání se autorka příliš pevnému ukotvení básně v nedávné minulosti.

Přesto popisuje svou zkušenost s rozdílným vnímáním textu Soukromé biologie na základě politické perspektivy publika, bohužel právě na úkor obecné roviny příběhu, jež se snažila čtenářům zprostředkovat. „Citovala bych jeden z ohlasů, který byl od mé známé, která učí na univerzitě, a v jednom semináři se zabývali právě rozborem té básně. Vyšlo najevo, nezávisle na té poetické stránce, že ti, kteří se staví proti přijímání uprchlíků a nechtějí je tady, na mou báseň reagovali tak, že proč se vlastně vůbec takovýmto tématem zabývám. Naopak těm, kteří jsou otevření vůči přijímání těchto lidí a jsou s nimi solidární, chybělo právě konkrétnější zobrazení. Očekávali by možná i extrémnější a i patetičtější obraz těch osudů a situací.“

Ukázky poezie Zity Izsó čte Jana Štvrtecká v režii Radima Nejedlého, rozhovor překládá Lukáš Benda.

Poezie však podle Zity Izsó nemůže vyhovět žádným z takových očekávání. Jedině tímto způsobem – pro nějž je upřímnost vzácnější než sebelépe míněné zkreslení – je možné se snažit o univerzalitu.

autor: Kateřina Hejnarová
Spustit audio

Související