Plachetnice na vinětách vyměřují vzdálenosti mezi lidmi. Poslechněte si rozhovor s Jiřím Hájíčkem

Jiří Hájíček patří k nejúspěšnějším a nejčtenějším současným českým spisovatelům, a kdykoli vydá novou knihu, setká se to s mimořádným zájmem čtenářů i kritiky. Není divu, Hájíčkovi se totiž daří skloubit „vysoký“ styl psaní s poutavou atmosférou. Na každé jeho knize je znát, že autor ovládá své řemeslo dokonale, navíc je skvělý pozorovatel a dokáže tak své postavy opravdu oživit. Nová kniha Plachetnice na vinětách nás zavádí do světa sedmačtyřicetileté docentky literatury Marie, která se přes léto ocitá v Českém Krumlově. Snaží se urovnat vztahy se svou sestrou, rodiči, občas se ale také vrací do Prahy. S odstupem se dívá na svůj minulý život a přemýšlí, kde navázat.

„Ta malá, placatá, chytrá věcička, kterou Marie obracela v ruce, sváděla k představě, že všechno se dá vyřešit několika doteky na plošce hladké jako zrcadlo. Ale ty doteky studily. Telefon zhasl. V nakloněném světle chvíli pozorovala změť otisků svých prstů. Šmouhy v dolní části ztmavlého dotykového displeje. Pak ho bříškem prstu zase odemkla a našla ikonku internetu. Autobusový spoj v pátek odpoledne měl ještě volná místa. Dopila kávu a za chvíli jí cinkla esemeska potvrzující rezervaci sedadla u okna. Protáhla se na židli a neubránila se zívnutí. Nechtělo se jí do prázdného bytu s vysokými stropy. Když za sebou zavřela vstupní dveře činžáku, rychle prošla vysokou chodbou. Ale ozvěna Lenčina zavýsknutí jako by tam v těch studených zdech vestibulu pořád byla, i po nějakých dvaceti letech. A také ozvěna Mariina a Lubošova někdejšího šťastného smíchu.“
Jiří Hájíček, Plachetnice na vinětách

Tak Hájíček svou Marii popisuje. Je jeho druhou hlavní ženskou postavou, kterou jako spisovatel stvořil. Tou první byla Hana, která se v románu Rybí krev vrátila po patnácti letech do polozatopené vesnice na břehu Vltavy. A přestože Hájíček svým předchozím románem Dešťová hůl, vydaným v roce 2016, pomyslně uzavřel svou volnou „venkovskou trilogii morálního neklidu“, která se odehrávala převážně na různých místech jižních Čech, nyní se do svého domovského prostředí znovu vrací.

Jak Jiří Hájíček vnímá fenomén jihočešství?

„O mně je známo, že jsem lokální patriot,“ připouští spisovatel, „jižní Čechy jsem za svůj život na delší čas v podstatě neopustil – kromě základní vojenské služby. Vždycky říkám, trochu v legraci, že jsem takový pecivál, který nerad vytahuje paty z rodného města. Narodil jsem se v Českých Budějovicích, byť jsem pak bydlel na venkově a na malém městě – v Týně nad Vltavou.“ Poslední dobou však Hájíček hodně cestuje v souvislosti s autorským čtením z románů, s překlady do cizích jazyků. „Vždycky když mám někam odjet, tak si říkám: Kéž by mi pořadatel zavolal, že se to nekoná, že se to zrušilo a já můžu zůstat doma. Pak jsem ale vždycky rád, že poznám nové kraje. Ale možná že to máme v rodu, to sezení na rodné hroudě, protože můj dědeček byl sedlák,“ směje se autor.

Jiří Hájíček – Plachetnice na vinětách|foto:Nakladatelství Host

Brno vydavatelské

A jak to má s cestami do Brna? „Do Brna jezdím moc rád,“ říká Hájíček. „Jednak tady už téměř dvacet let vydávám knihy, od té doby, co mi Mirek Balaštík poprvé zavolal – to bylo poté, co mi v pražském nakladatelství Hynek vyšla povídková knížka Snídaně na refýži – jestli nemám nějaký další rukopis. Od té doby spolupracuju s Hostem. Můj první román byl Zloděj zelených koní a s Mirkem Balaštíkem jsme se stali přáteli.“

Známá prostředí

Všechny Hájíčkovy knihy se odehrávají v prostředí, které důvěrně zná. „Některá ta témata by bez toho regionu nebyla vůbec myslitelná. Třeba román Zloděj zelených koní, což je drama o nelegálních hledačích vltavínů, to je vyloženě jihočeské téma, protože vltavíny se dají najít jenom u nás v určitých lokalitách,“ vysvětluje spisovatel. „Román Rybí krev, to je zase příběh vesnic, které byly zbourány kvůli stavbě jaderné elektrárny. Trošku podobné je to i s tématem románu Selský baroko, ke kterému mě inspiroval příběh mojí vlastní rodiny z otcovy strany.“

Čtěte také

Hrdinkou nové knihy Jiřího Hájíčka je žena v krizi. Příběh se odehrává v rozpáleném Českém Krumlově

Ženská perspektiva

V nově vydané knize je ženská hlavní postava. Radek Štěpánek se zeptal, zda vytváření ženských postav dává Jiřímu Hájíčkovi jako spisovateli větší svobodu. „Ve svých předchozích knihách jsem měl jako vypravěče či protagonisty mužské postavy. Když jsem začal psát Rybí krev, tak jsem ji začal vyprávět z pohledu muže, ale po jisté době jsem zjistil, že mi ta hlavní postava vychází jako podobný typ, jako byl hledač vltavínů Pavel nebo genealog Pavel Straňanský v Selským baroku. Takový solitérní mužský typ. Začal jsem proto ten román přepisovat z pohledu ženy. Je to i o rozpadu rodin a vztahů a na to se ten ženský pohled hodí líp,“ uvažuje autor. „Baví mě vytvářet ten pohled z ženské perspektivy.“

Mezi městem a venkovem

V románu Plachetnice na vinětách Hájíček taky popisuje rozdíl vnímání mezi městem a venkovem. Kde jemu samotnému je lépe? „Venkov už trochu opouštím,“ říká spisovatel. „Byl mým velkým inspiračním zdrojem, ale už přes dvacet let žiju v Českých Budějovicích a jsem městský člověk. Venkov byla krajina mého dětství a to se odráží v mých posledních románech, které jsou rozkročené mezi venkovem a městem. Návraty na venkov jsou pro mě pořád velké a živé téma. Nejsou to jen návraty na venkov, ale návraty do dětství, do mládí, to asi nejvíc řeší román Dešťová hůl, takové to hledání ztraceného ráje.“

Další otázka Radka Štěpánka zní: „Název Plachetnice na vinětách odkazuje k jednomu nálezu, který se v knize objeví. Pro mě je to hodně silná scéna. Jak tě napadla?“ – Hájíček odpovídá: „Tahle scéna má předlohu v realitě. Jako autor samozřejmě vycházím z odposlouchaného, z historek, z toho, co se stalo jiným lidem. Ta scéna je jedním z klíčů k postavám – k Marii, k její sestře, jejímu otci a matce. Pro Marii – stejně jako pro mě – je ten návrat na venkov i návratem do dětství, do mládí, k některým nevyřešeným věcem. O tom hodně ten román je, kromě toho, že je o rozpadu manželství, o osamělosti… A trochu je to taky literátský román, jsou tam odkazy na mé oblíbené anglosaské autory a tituly. Marie nás v románu všemi těmito tématy provází.“

Čtěte také

Jiří Hájíček: V románech se snažím být úspornější. Učí mě tomu haiku

Po kritikách se nepídím

„Kniha Plachetnice na vinětách už je pátá nejprodávanější podle Svazu českých knihkupců a nakladatelů a má za sebou řadu hezkých recenzí. Čteš ještě po tolika vydaných knihách recenze? A co vnímáš jako spisovatelský úspěch?“ zajímalo Radka Štěpánka. Pro Jiřího Hájíčka je údajně hlavním měřítkem jeho vlastní vnitřní pocit ve chvíli, kdy text dokončí. „V poslední době se po kritikách nepídím. Samozřejmě se ke mně dostanou, ale vím, že na každou knihu je většinou celé spektrum recenzí, někomu se líbí, někomu míň, někomu se nelíbí vůbec. Za těch víc než dvacet let v literárních provozu jsem se s tím už srovnal,“ dodává.

Haiku je radost

„Předchozí kniha, která ti vyšla, byla – pro někoho překvapivě – sbírka krátkých básní haiku Muž na pokraji vzplanutí. I ta vzbudila velký ohlas a umístila se letos v anketě o nejkrásnější knihu. Píšeš haiku pořád?“ pokládá poslední otázku Radek Štěpánek. „Pokládám se za romanopisce, za prozaika,“ svěřuje se Hájíček, „nejsem básník, byť jsem začínal básněmi u Mirka Kováříka v jeho pořadech v polovině 80. let. Ale haiku, to je pro mě radost. K tomu útvaru jsem přišel relativně nedávno a průběžně se to u mě vyvíjí. Teď dokonce chodím do kroužku haiku do Vodňan, který vede Hiromi a její manžel Pavel. Hiromi pochází z Japonska, je to výtvarnice a propaguje v Čechách japonskou kulturu. Načetl jsem si o haiku všechno možné, všechny překlady od Antonína Límana atd. Teď se snažím psát haiku podle pravidel a je pro mě radost hrát si se slovíčky. Haiku je velice strohá báseň o třech verších, která má poměrně striktní pravidla. Ale autoři haiku na Západě se snaží vytvářet si svoje vlastní pravidla. Už Jack Kerouac psal haiku, obecně beatanici měli rádi východní filozofii i literaturu. I v Čechách se píše hodně haiku. Mě to cvičí v úspornosti, vždycky si uvědomuju váhu slova.“