Pátrá v archivech, píše si osnovy. Jiří Hájíček má rád, když je román pevně ukotvený

Ve vysílání tak zazněla například skladba Královský večer Vladimíra Mišíka. „Já jsem jeho velký fanoušek, poslouchám ho už asi čtyřicet let. Tohle je krásná báseň Josefa Kainara, kterou Mišík zhudebnil, a je to pro mě i taková historie mého života, protože přes hudbu jsem se dostal k poezii a přes poezii k próze,“ říká Jiří Hájíček.

Prožil tedy to, čemu Milan Kundera říká lyrický věk. „To jsou ta léta před dvacítkou a já jsem měl to štěstí, že jsem potkal recitátora Mirka Kováříka, který v rámci svého pořadu několikrát četl moje verše. To byly moje počátky s poezií někdy koncem 80. let,“ vzpomíná.

Básně píše i dnes, ale podle svých slov se tím moc nechlubí. „Občas dám něco na své webovky, ale vím, že nejsem básník. Nemám ambici publikovat básnické sbírky. Teď se bavím tím, že si píšu do diáře taková trojverší, kterým se říká haiku. I když nevím, jestli to jsou doopravdy haiku, protože tam je předepsaný počet slabik,“ prozrazuje.

Nejnovější knihou Jiřího Hájíčka je román Dešťová hůl. V něm se objevuje silný motiv nespavosti. „Já jsem ho použil jako takovou nit, která se táhne tím příběhem. Je to o chlápkovi ve středním věku a tyhle problémy se spaním k tomu asi patří. Zároveň se na to nabalují návraty do minulosti, hledání nějakého ztraceného ráje, snaha naformulovat svoji současnou situaci, co hlavní hrdina chce, co ještě od života čeká,“ popisuje autor.

To vše doplňuje kriminální motiv související s pozemky. Jiří Hájíček věrohodně zachycuje nahlížení do katastrů. „Na to jsem se skutečně připravoval. Mám rád, když je román na něčem pevně ukotvený. Pozemkovou agendu jsem konzultoval s kamarádem, který v tom pracuje. Také mě baví hrabat se v archivech. Dělal jsem si rešerše už k románům Selský baroko a Rybí krev. Zbytek pak samozřejmě tvoří fabulace a vlastní psaní,“ říká.

Na psaní jej podle jeho slov nejvíc baví to, že si ho nikdy nedokáže předem naplánovat. „Ono se to mění s časem. Když jsem psal koncem 90. let Zloděje zelených koní, tak jsem se s tím nepáral. Prostě jsem vzpomínal na věci, které jsem zažil a které jsem slyšel, dofabuloval jsem si nějaké postavy a napsal to asi za měsíc. Dneska si rok dělám přípravu a různé osnovy, vypisuji si hlavní postavy, víc o tom přemýšlím. Nakonec vás to ale stejně odnese trochu jinam, než čekáte. To je ta chemie, která mě na tom baví,“ doplňuje.

Jiří Hájíček má zkušenosti už i s filmovými adaptacemi. Loni měl premiéru snímek podle jeho románu Zloději zelených koní o hledačích vltavínů. „Samozřejmě hodně mých čtenářů nese nelibě, že ten film je skoro úplně o něčem jiném než román, ale to je úskalí té adaptace. Já jsem nepsal scénář ani jsem do toho nekecal, tvůrci měli volnou ruku,“ komentuje.

Navíc srovnávání filmů s knihami je podle něj trochu nespravedlivé, protože se jedná o jiná média s jinými výrazovými prostředky. „Myslím, že ten film není špatný. Pavel Liška tam má výbornou roli a já jsem byl nakonec rád, že film vznikl, protože to trvalo hodně let, sháněly se peníze. Jsou tam jižní Čechy, fenomén nelegálního dobývání vltavínů, dramatický příběh, tak alespoň pro tohle stojí za to se na ten film podívat,“ dodává.

Na plátnech a obrazovkách se možná objeví i další jeho příběhy. „Podle Rybí krve se připravuje minisérie do České televize a snad je i nějaký zájemce na zfilmování románu Dešťová hůl. Takže ten film mě asi bude trochu pronásledovat,“ uzavírá Jiří Hájíček.

Z románu Dešťová hůl přímo kape sychravý podzim

Dílo Jiřího Hájíčka připomněl Český rozhlas před jeho 50. narozeninami hned v několika pořadech. O nejnovějším románu Dešťová hůl mluvila v literární rubrice O knihách s knihovnicí Eva Měřínská z táborské městské knihovny. „Mě tam uchvacují popisy bytu, ve kterém se svou přítelkyní žije hlavní hrdina. Ze scén, které se v něm odehrávají, lze velmi dobře vyčíst osamělost v krásně zařízených prostorech, kde by jinak mělo štěstí tryskat z každého rohu,“ řekla.

Táborská knihovnice Eva Měřínská natáčí recenzi knihy Jiřího Hájíčka Dešťová hůl s redaktorem Filipem Černým|foto: Kateřina Šímová

Mimořádnost Hájíčkovy tvorby podle ní tkví v brilantním navození atmosféry a skvělých popisech reality, kterou znají i jeho čtenáři. „Třeba v románu Selský baroko ze stránek úplně žhnulo horké léto, v Dešťové holi zase z knihy přímo kape sychravý podzim,“ dodala Eva Měřínská.

Po stopách Rybí krve v okolí Temelína

Magazín Vltavín provedl po stopách Hájíčkova románu Rybí krev. Jeho námětem je ničení vesnic kvůli stavbě jaderné elektrárny Temelín. Redaktor Zdeněk Zajíček se setkal s Marií Polákovou, která pochází z dnes již neexistující obce Temelínec a společně se svou rodinou musela opustit domov. Článek s fotografiemi najdete zde.