Na samotě u Havlova. O filozofce Anně Pammrové, rodině Havlových a údolí říčky Bobrůvky

„To byla osobnost tak naprosto výjimečná, tak zcela svébytná, tak nezapadající do českého prostředí – ať toho minulého, nebo dokonce i toho současného, že považovat Annu Pammrovou za korespondenční přítelkyni Otokara Březiny a jenom takto na ni nahlížet je velké zjednodušení,“ řekl tehdy Petr Holman.

Na samotě u lesa

Alena Blažejovská s Miladou Škárovou se v říjnu 2008 vypravily do lesů poblíž Žďárce u Tišnova, kde na samotě, dnes nazývané Pammrov, žila v letech 1899 – 1945 výjimečná osobnost. „Ona se sem dostala, protože sem byl přeložen její tehdejší manžel František Kroh,“ vysvětluje paní Škárová, „a byl sem poslaný vlastně za trest, protože nekonal náležitě svoje povinnosti. A když se sem s ním a dvěma malými dětmi tehdy přestěhovala, pochopila, že to je čas, kdy bude vhodné se s ním rozejít.“

Pammrová tedy svou lesní samotu obývala skutečně sama, nejprve s oběma dětmi, později ale už úplně sama. Jak vysvětluje Vlasta Urbánková – areálu sice říkáme Pammrov, ale na mapách je zanesen pod názvem Havlov, protože opodál stálo od roku 1908 letní sídlo rodiny Havlových. Pammrové postoj objasňuje například její dopis Emilii Havlové z 28. prosince 1920: „Svátky právě minuly, kdy všem svým dobrodincům jsem vysílala veškerou lásku v myšlenkách vroucných a vděčných. Samota je proto mým živlem, že umožňuje koncentraci a sblížení s bytostmi vzdálenými.“

Natáčení s Miladou Škárovou o Anně Pammrové na Pammrově u Žďárce na Tišnovsku|foto:Jiří Frišauf

Letní sídlo

Václav M. Havel ve svých poznámkách z července 1979 vzpomíná: „Když mi bylo jedenáct let, přistěhovala se naše rodina na prázdniny na samotu mezi obcemi Žďárec a Víckov na Českomoravské vysočině asi 15 km západně od Tišnova. Můj otec, Ing. Václav Havel, se na jaře toho roku rozhodl vystavět na vyhlídkovém místě nad údolím říčky Bobrůvky, které se mým rodičům zalíbilo, dřevěné omítané letní stavení, které později bylo nazváno Havlov. Sloužilo naší rodině padesát let.“

A abychom to vysvětlili ještě podrobněji – rodina Havlových chtěla dokonce původně odkoupit přímo pozemek Anny Pammrové. Její vzpomínku zachytila neteř Alma Křemenová: „O velikonočních svátcích 1907 přišla nečekaná návštěva, elegantně oděná rodina pana stavebního inženýra Havla z Prahy, majitele Lucerny. Ale přišli s Krohem. Chtěli koupiti můj pozemek k vybudování důkladného domova, kdež bych měla zajištěný byt až do smrti. Ačkoliv byl návrh lákavý, po dobrém uvážení jsem jej odmítla. Neboť kde je Kroh, tam pro mne nic dobrého nevykvete.“

Korespondenční přátelství

Paní Havlová proto po delším hledání našla opodál nad řekou skalní výběžek s krásnou vyhlídkou – a začala se stavět vila. Tak se Anna Pammrová ocitla v sousedství Havlových a započalo přátelství, doložené vzájemnou korespondencí. Zatímco filozofka v krutých vysočinských zimách mrzla ve svém příbytku tak, že často nemohla celé dny vůbec vylézt zpod peřiny, Havlovi své sídlo využívali především v létě. A tak si psali. Pammrová jim popisovala, co se na Havlově děje – a o vilu se také částečně starala.

Začátkem listopadu 1918 Pammrová se sarkasmem sobě vlastním komentuje „veliký den zhroucení se Rakouska“ a píše: „To revoluční ovzduší muselo ohavnou chřipku rozehnati! Praporů, věnců a podobně máte v Praze nyní hojnost.“ A dodává: „Ještě nikdy nepřinášely noviny tolik senzačních zpráv. Ku spokojenosti a opravdovému blahu lidstva jest, bohužel, ještě daleko. Bohudíky však, že cesta již jest uvolněna vnukům dnešních bořitelů. Zde v lesích změnu společenských útvarů nepozorujeme. Zdejší obyvatelstvo přidružilo se ochotně k slavnostnímu hýření – pilo se a tančilo. Ale lichvaří se stejně. Také zde stonalo mnoho lidí. Mne ušetřila epidemie, ale jinak nemám vyhlídku, že reformy dopomohou mi k solidnímu obydlí. Výbor pro veřejné blaho je pro mne příliš daleko, než aby mi hodil kousek blaha do klína. A tak budu zvolna mrznout, až ztuhnu úplně.“

Dokumentární pásmo o Anně Pammrové a Havlových je zároveň připomínkou dvou zemřelých – Milady Škárové a Petra Holmana. Citace pocházejí ze souboru Dopisů Anny Pammrové a z knihy Almy Křemenové Anna Pammrová. V režii Hany Mikoláškové účinkují Drahomíra Hofmanová, Michal Bumbálek a Vladimír Krátký.