Na Brně mám ráda i to, co spousta lidí nenávidí, přiznává ředitelka spolku Vesna Barbora Antonová

Loni získala Cenu Františka Kriegla za občanskou statečnost. „Statečných lidí je kolem mě spousta, patří sem třeba i všechny ženy, které se samy starají o své rodiny nebo moje kolegyně z Vesny. V poslední době je pro mě takovou ukázkou Klára Laurenčíková – vládní zmocněnkyně pro lidská práva – její statečnost vidím v tom, že opravdu dělá svoji práci. Když v sobě kdokoliv najde sílu prorážet byrokratické i jiné bariéry, tak ho jako statečného vidím,“ říká Antonová.

Tvrdí, že s postupujícím věkem se stává smířlivější, i když se při práci nesetkává vždy s pozitivními reakcemi: „Když jsme otevírali Šatník pro rodiny v nouzi, tak se ozývali většinou muži s výhradami, proč pomáháme matkám samoživitelkám, že to určitě tolik nepotřebují. Když jsme později začali ve Vesně pomáhat ukrajinským uprchlíkům, tak ti samí lidé nám psali, jak to, že si dovolujeme podporovat migranty, když tu pomoc potřebují naše chudé samoživitelky. Vyzvala jsem je, že mohou taky pomáhat nebo se stát dobrovolníky, ale nikdo už neodpověděl.“

Důvody opuštět Brno nevidí. „Třeba za loňský rok jsem byl v Praze asi třikrát pod tlakem nejvyšších okolností. Já mám na Brně ráda to, co spousta lidí nenávidí. To je třeba ta neustála společenská kontrola a to, že o vás všichni ví.“

Jak se řídí spolek, který byl založen před sto padesáti lety a nedávno málem zanikl? Proč se rozhodla pomáhat těm, kteří to nejvíc potřebují? A co má ráda na Brně? O tom uslyšíte v Apetýtu s Janou Kobylinskou.