Martin Stöhr: Pejsek je stále brav

Dostat se k dílům opravdu autentickým, opravdu svobodným, to byla světová událost, zážitek, který se vepsal do duše na celý život. Něco doporučili kamarádi, leccos se uchovalo v domácích knihovnách. Ze sdílení takových nálezů jsem měl nezřízenou radost, ale z jakéhosi důvodu mne úplně nejvíc uspokojovalo, objevit si tyto malé zázraky sám.

Čtěte také

V Petrkově u kamen: vzpomínky Daniela a Jiřího Reynkových

Třeba: Zaslechl jsem v zahraničním vysílání rušičkou probublávané povídání o jakémsi na Vysočině zapadlém křesťanském básníku a výtvarníkovi, „kterého oficiál Nezval neměl příliš v lásce“. To tenkrát znělo jako úder puncovního kladívka. Později jsem v šerém koutě zlínského antikvariátu zahlédl starý galerijní plakát s grafikou piety a naprosto zasažen pochopil, že tohle je přece ten Reynek! Měl jsem zkrátka syndrom pejska, který si urve svou kostičku a pak ji v zubech blaženě odnáší zahrabat do koutu zahrady. Dokázal jsem se i rozdělit, předat svůj nález dál, ale sám jsem byl s postupujícím časem k doporučování ostatních až komicky inertní.

Éra sdílení totiž neskončila s listopadovým uragánem. V těch prvních svobodných měsících a letech tu naráz byla nečekaná úroda a všechny sýpky dokořán. Vzpomínám na kamaráda Zdeňka, bydlel v Uherském Hradišti. Za sobotních odpolední jsem vyjížděl autobusem ze Zlína a on ze strany opačné, abychom se pak sešli na půl cesty, v Březolupech, v jakési naddimenzované, kdysi výstavní „záložně“. Prázdný lokál, na stole zátiší s čajem a pivem, popelník a dva sloupy knížek. Mladický obřad, výměna literárních statků. Připloužil se k nám výčepní s tácem: „Dáte si eště něco, ogaři? A co vy to tu vlastně študujete, he!?“ Než jsem ho stačil odbýt neškodnou frází, vzal si slovo Zdena, intelektuál s poněkud neskladnou sociální inteligencí: „Tak zde máme například vzácné exilové vydání sbírky Jiřího Pištory z londýnských Rozmluv. Básník spáchal sebevraždu v roce 1971, pod tíhou nastupující normalizace.  A tohle je kniha hudebníka Chadimy…“ Minuty ubíhaly. Krčil jsem se na hospodské židli a pozoroval číšníkovo rostoucí zděšení a jeho paži, která se vzdávala vlády nad tácem, teď už povážlivě nakloněným. Zdeněk konečně dovršil svou zajíkavou přednášku. Ten dobrý muž se vrátil do figury a mezi zuby vycedil soud: „Tož to teda mosíja byt pěkné pytloviny!“ Otočil se a šel pryč. On tedy řekl úplně jiné slovo na „pé“, ale to se tu teď nedá. Za měsíc jsme zase statečně seděli v Březolupech. „Tak co říkáš na tu mou minulou várku?“ „Á to víš, Zdeno, já se nějak nemohl začíst a soustředit. No nic, dejme si raději pivo…“ „Martine, Martine, já tě nechápu…“, kroutil Zdeněk hlavou. Cestou dom jsem se kroutil zase já, počítaje minuty, kdy autobus zakotví na nádraží a já si konečně budu moci ulevit. Pak jsem zas vesele vyrazil vstříc novým objevům.

Čtvrtstoletí jsem prožil mezi knihami, autory, literaturou. Kolem Vánoc jsem narazil na krásnou báseň brněnského Karla Křepelky. On byl náš mladický patron, vždy laskavý a vnímavý. Když jsme ho jako studenti navštěvovali, těžko to pro něj bylo bůhvíjak oblažující. Ale Karel nám jaksi samozřejmě daroval to, co kdysi sám zakusil v Petrkově u Reynků. Vzpomněl jsem si, jak jsem ho v pravěkém rozhlasovém sedánku slyšel říkat nenapodobitelnou dikcí toto: „My si tady bohužel budeme muset projít tím, čím si na Západě prošli už dávno. To jest: přežrat se a poblit.“ Čtvrtstoletí jsem prožil mezi knihami, autory, literaturou. Objevil jsem i to, co jsem poznat nechtěl a rád to zapomněl. Stýská se mi po těch, které už nikdy nepotkám. Moc jsem při svém nuceném přežírání nevěřil, že se mi ještě podaří urvat nějakou tu kostičku. Ale povedlo se.

Nedávno jsem bezúčelně brouzdal na webovém portálu jednoho knižního marketu. A z první vody bez ničeho narazil jsem na čerstvý špalek korespondence básníků Ivana Diviše a Petra Krále. Čertovský našeptávač mi ihned poradil, že „ostatní čtenáři koupili také“ korespondenci Ivana Diviše a germanisty, esejisty a básníka Rio Preisnera. Oba šťastně nalezené folianty jsem si okamžitě objednal. Popravdě, ona ta epistulární sebrání obvykle nejsou nic moc. Spousta privatissim, pokynů a zdravic, jež zůstaly zakleté ve své době. Jenže tyhle dopisy spadají do exilových let všech tří spisovatelů. Tři osobnosti vytržené ze své vlasti, ze svých už dříve dost komplikovaných osudů. Zavaleni těžkou zkouškou osamění a všech myslitelných osobních, existenčních i existenciálních starostí. Svět kolem nich cizí, trochu jako za sklem, i duše zasklená a jediný živý nerv a blízkost představují právě jen dopisy putující mezi Německem a Francií či Německem a Spojenými státy. Jde o svědectví naprosto jedinečné. Jeden z editorů trefně poznamenal, že více než obligátní literátské disputace připomíná jejich psaní eseje či milostné listy. Ti chlapi byli ve svém údělu často pokoření a víceméně smutní. A psalo jim to a myslelo jako nikdy předtím. Když se sovětské impérium zhroutilo a oni se vrátili s tajemnou aurou exulantů, byli za hrdiny. Popravdě šli tomu mírně naproti a ve své šťastné hodině se i trochu předváděli. Dlouho, opravdu dlouho jsem si pro sebe neukryl poklad tolik živý a zářivý.

Abych nekončil pateticky, ocituji raději něco z Diviše, je jedno, kde to otevřu, jeho zrak a hlas se vtěloval vehementně a dokonale, ať už zavadil o cokoliv. Tak třeba tady; píše Preisnerovi: „Füseen. Malomocné symposium o lidských právech. Hned nazítří souložící a popíjející banda Čechů, nutnost pracovat dopoledne v zakouřené ,konferenční místnosti´ v jakémsi füssenském pivovaru, nesmírně špatná jídelní obsluha, velmi dobré naproti tomu ubytování. Byl tam domácí pán, pochopitelně bývalý rezervista od Brna. Říkal mně například: ,nekuřte tolika, dostanete zápalku plic. Můj pes se jmenuje Bronko. Dívajte na něho, je velmi brav.‘ Jeho žena byla jak špičatá velrybí kostice z korzetu, on nepřetržitě dobře naložený.“

A já, abych to dobře uzavřel, musím vám říct toliko: jsem naložený stejně… Vždyť se tu opět motá! Vždyť to pořád funguje! Ten pejsek tam uvnitř je pořád šťastný, ten pejsek je stále brav.