Když v Brně sněží, padá to pomalu, podle not na tympány, píše ve své sbírce Martin Stöhr

Martin Stöhr je básník, redaktor časopisu a nakladatelství Host a také příležitostní spolupracovník Českého rozhlasu. Pro Zelný rynk píše fejetony. Letos v prosinci oslaví čtyřicáté narozeniny. Vydal básnické sbírky Teď Noci (1995), Hodina Hora (1998), Přechodná bydliště (2004) a Smích ze snu (2012).

V prosincovém fejetonu v rozhlasovém magazínu Zelný rynk mluvil o své průběžně vznikající sbírce, jejíž plný název zní: Když v Brně sněží, padá to pomalu, podle not na tympány. Pro vysílání jsme vybrali devatenáct z jednatřiceti básní sbírky.

Takto sám autor popisuje její vznik:

„Přítomná sbírka obsahuje texty, které jsem publikoval na svém facebookovém profilu od 11. listopadu do 11. prosince 2019. Mému ‚projektu‛ nepředcházela žádná rozvaha. Ten listopadový večer jsem si otevřel soubor s básněmi do své připravované řadové sbírky. Učinil jsem tak už mnohokrát, vždy jen s malou nadějí, že se mi konečně podaří najít k ní klíč, nějak to celé zorganizovat a posunout k výsledku. Ale ani tentokrát se nestalo nic. Objevil jsem jen jednu báseň, u níž jsem s jistotou věděl, že do celku nezapadá. Aby se událo aspoň něco, zavěsil jsem ji na Facebook. Jelikož byla inspirovaná dávným zážitkem a komunikací s básníkem Typltem, připsal jsem k ní i tuto dedikaci. Přistál mi pod ni nějaký ten lajk, a tak jsem další večer vyhledal jakýsi polotovar, narychlo jej zfinalizoval, našel k veršům vhodného adresáta a zase text publikoval.

Čtěte také

Martin Stöhr: Když v Brně sněží aneb Básník v síti

Otevřely se tím neznámé dveře, určitá možnost, výzva. Pak už nezbylo než pokračovat. Pokud jsem nechtěl vyprodávat připravovaný rukopis, musel jsem každý den napsat další text. Kdybych tvrdil, že mne ten proces jen těšil, lhal bych. Především je jisté, že jsem nemusel vůbec nic! Jenže přece jen mi intuitivně došlo, že se při takovém mordování mohu dozvědět cosi nového a podstatného. Například o psaní, jeho možnostech a hranicích.

Pro každého, kdo se někdy soustavně věnoval nějakému tvůrčímu oboru, jsou to otravně známé a zároveň tajemně nedostupné končiny, do nichž občas může, ale také nemusí padnout prudké světlo. Co kam dopadlo, s jistotou nevím. Jistě jsem v něčem popošel blíž k sobě, ale i k dalším duším, s nimiž jsem při tom v myšlenkách byl, aniž bych pro ně nějakou báseň stvořil. Děkuju těm, kdo mě v této vcelku riskantní aktivitě podpořili, mluvili se mnou o ní nebo jen chvíli pozorně pobyli v některém z těchto jednatřiceti malých světů.“