Martin Stöhr: Když v Brně sněží aneb Básník v síti

Často jsem v posledních letech vzpomínal na dávné bítovské básnické slety, kde se diskutovalo o stavu poezie „na konci milénia“. Na jednom z těch hradních setkání, dobře už před čtvrtstoletím, povstal kterýsi mladý autor a nadhodil tehdy čerstvé téma literatury a internetu. Leader sletů, Jiří Kuběna, básník s velkým B, muž klasických forem, autor, který tvorbu vnímal skrze perspektivu generací, člověk konzervativní a básník bytostně anti-konjunkturální, si jeho repliky vyslechl a pak se velice rozohnil: „Dobře, a co tedy chcete?“ křičel zpoza řečnického pultu. „Chcete psát poezii, nebo kolaborovat s internetem?!“

Nevím už, jak se to tehdy uzavřelo. Bylo mi špatně z noci probdělé u vína, pamatuju si spíš barevný podzim za okny sálu a kdesi dole líně tekoucí Dyji, ale musím říct, že jsem si jeho slova při různých příležitostech později opravdu dost často vybavoval.

Fenomén instabásníků

Naposled když do poezie vtrhl fenomén takzvaných instabásníků a jejich básní publikovaných na sociální síti Instagram. Nejsem tak rigidní, aby mi vadily neobvyklé formy šíření veršů. Je jich víc a jsou mi víceméně sympatické, ale pokud v knihkupectvích na exponovaném místě ležel jen globální bestseller mladé Kanaďanky, její „hluboké poselství“ s „ručně provedenými kresbami“, dílko, které se poprvé proslavilo právě „na sítích“, spíš básničky než básně, verše průkazně začátečnické a banální, bylo mi z toho smutno. Zavalil mne tísnivý dojem, že tohle může dostat zelenou jen po nějakém velkém kulturním resetu. Začínáme úplně znova, na zelené digitální louce. Tma za námi, tma před námi. Nesem vám noviny, nesem vám kraviny, nesem vám slovíčka, je jedno jaká… Měl jsem zkrátka pocit, že bychom si všichni zasloužili něco lepšího, byť jsme stále ujišťováni o neuvěřitelném: Zvlášť v angloamerickém světě je poezie, tato unavená a letitá popelka, nejrychleji rostoucím žánrem.

Jiří Kuběna mi k mé poslední sbírce káravě napsal: „Pokud vím, býval jste kdysi křesťanským básníkem…“ Pak odešel na věčnost, roky šly, a byť jsem občas přece jen cosi napsal, myslíval jsem také na tato jeho slova. S marností a vědomím, že možná už nikdy nic nedotáhnu, že slepé rameno, do kterého jsem doplul má na svědomí i náš ponuře těkavý digitální věk. „No jo, býval jsem křesťanský básník a teď mne čeká smrt mezi instabásníky,“ říkal jsem si.  

Celý fejeton si poslechněte v přiloženém audiu.