Petra Dvořáková: Podzimní anomálie
Poslechněte si fejeton spisovatelky Petry Dvořákové.
V době, kdy jsem ještě žila na Vysočině, bývalo to s podzimem docela jednoduché. Hned ráno prvního září vlaštovky vzorně jedna vedle druhé posedaly na dráty elektrického vedení, stromy zatruchlily, sklonily hlavy a k zemi začala padat chladná mlha. Její cáry se pak líně povalovaly nad loukami, plácaly se tam jak kapři na suchu až do prvního svatomartinského sněhu. Když jsem se později odstěhovala o něco jižněji, začalo se to s podzimem komplikovat – v polovině září se slavilo vinobraní, slunce se drželo nejen v hroznech, ale i na obloze, jako by se snad ani nechystalo na jiný čas. Nakonec sice i tady listí zežloutlo, ale jen neochotně a mlhy se k nám šinuly občas a pozvolna. Mezi létem a podzimem tu zdaleka nebývá tak ostrá hranice jako v mém rodném kraji. Ostatně ani zima dneska nerýsuje jasnou čáru. Někdy jako by se to počasí docela pomátlo, nelíbí se to nikomu. Jaro se plete s létem, zima je místy pomýlená s podzimem, počasí skáče odpředu dozadu a jaksi napříč. Ty anomálie na obloze nás právem děsí, všechno, co má běžet pěkně posloupně, jasně a za sebou, se nám mate. A na to člověk zdaleka není zvyklý. Vždyť i lidský život jde pěkně pravidelně s přírodou, podle stejných zákonitostí – rodíme se zrovna jako ta jarní mláďata, dozrajeme do léta, vplujeme do podzimu a kdesi v zimě náš příběh končí. Naše životní počasí se zdá neměnné, stabilní, ke každému období plujeme s jistotou a nevyhnutelností.
Jenže i tady se občas něco poplete. Lidský příběh se zmate, jaro se neprolne do léta, léto nepřejde do podzimu, a kdy všechno uchvátí zima, není jisté. Viděla jsem to zrovna nedávno, u té holčičky na vozíku. Byla to vlastně už tak trochu slečna. Znala všechny věci, které jsou dneska mezi děvčaty v pubertě docela cool. Vyznala se v hudebních hitech, rozuměla módě i sociálním sítím, navlékala stylové náramky a celý svět by před ní mohl ležet jak sama věčnost. Vždyť kolik jar, lét, podzimů a zim se před ní rozprostírá? Jenomže neležel. Ta roční období se jí v životě jaksi pomíchala. Z jara to skočilo přímo do podzimu, div že ji nespolkla rovnou zima. Z dětství šup do nemocnice, ta špitální bílá ji zasypala jak závěje sněhu, chumelenice nehodlaly zdaleka přestat.
Když aspoň občas vykouklo sluníčko, brávali jsme tuhle mladou slečnu na náš zotavovací pobyt pro děti s onkologickým onemocněním. Nejdřív se jí aspoň občas dařilo postavit na nohy, pak už ji ale neunesly. Brzy nezvedla ani ruce. Pokaždé to bylo o něco horší, to poslední jaro jako by zima ovládla dočista všechno. (...)
Celý fejeton si po dobu čtyř týdnů poslechněte v přiloženém audiu.
Související
-
Spisovatelka Petra Dvořáková: Potřebuju se napojit na postavy svých knih. Jinak to dopadá špatně
Pracovala ve zdravotnictví, ale časem se stala uznávanou autorkou. Nezvykla si ale úplně. „Tajně říkám, že uvnitř jsem pořád nejvíc zdravotní sestřička,“ prozrazuje.
-
Petra Dvořáková: Umění nepotřebovat
Nevím už přesně, který se psal rok, jsem si ale jistá, že ten zážitek spadá někam hluboko do raného dětství. Chovám totiž z té doby jen pár matných obrazů...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.