Petra Dvořáková: Podzimní anomálie

V době, kdy jsem ještě žila na Vysočině, bývalo to s podzimem docela jednoduché. Hned ráno prvního září vlaštovky vzorně jedna vedle druhé posedaly na dráty elektrického vedení, stromy zatruchlily, sklonily hlavy a k zemi začala padat chladná mlha. Její cáry se pak líně povalovaly nad loukami, plácaly se tam jak kapři na suchu až do prvního svatomartinského sněhu. Když jsem se později odstěhovala o něco jižněji, začalo se to s podzimem komplikovat – v polovině září se slavilo vinobraní, slunce se drželo nejen v hroznech, ale i na obloze, jako by se snad ani nechystalo na jiný čas. Nakonec sice i tady listí zežloutlo, ale jen neochotně a mlhy se k nám šinuly občas a pozvolna. Mezi létem a podzimem tu zdaleka nebývá tak ostrá hranice jako v mém rodném kraji. Ostatně ani zima dneska nerýsuje jasnou čáru. Někdy jako by se to počasí docela pomátlo, nelíbí se to nikomu. Jaro se plete s létem, zima je místy pomýlená s podzimem, počasí skáče odpředu dozadu a jaksi napříč. Ty anomálie na obloze nás právem děsí, všechno, co má běžet pěkně posloupně, jasně a za sebou, se nám mate. A na to člověk zdaleka není zvyklý. Vždyť i lidský život jde pěkně pravidelně s přírodou, podle stejných zákonitostí – rodíme se zrovna jako ta jarní mláďata, dozrajeme do léta, vplujeme do podzimu a kdesi v zimě náš příběh končí. Naše životní počasí se zdá neměnné, stabilní, ke každému období plujeme s jistotou a nevyhnutelností.

Jenže i tady se občas něco poplete. Lidský příběh se zmate, jaro se neprolne do léta, léto nepřejde do podzimu, a kdy všechno uchvátí zima, není jisté. Viděla jsem to zrovna nedávno, u té holčičky na vozíku. Byla to vlastně už tak trochu slečna. Znala všechny věci, které jsou dneska mezi děvčaty v pubertě docela cool. Vyznala se v hudebních hitech, rozuměla módě i sociálním sítím, navlékala stylové náramky a celý svět by před ní mohl ležet jak sama věčnost. Vždyť kolik jar, lét, podzimů a zim se před ní rozprostírá? Jenomže neležel. Ta roční období se jí v životě jaksi pomíchala. Z jara to skočilo přímo do podzimu, div že ji nespolkla rovnou zima. Z dětství šup do nemocnice, ta špitální bílá ji zasypala jak závěje sněhu, chumelenice nehodlaly zdaleka přestat.

spisovatelka Petra Dvořáková|foto:Ludmila Opltová, Český rozhlas

Když aspoň občas vykouklo sluníčko, brávali jsme tuhle mladou slečnu na náš zotavovací pobyt pro děti s onkologickým onemocněním. Nejdřív se jí aspoň občas dařilo postavit na nohy, pak už ji ale neunesly. Brzy nezvedla ani ruce. Pokaždé to bylo o něco horší, to poslední jaro jako by zima ovládla dočista všechno. (...)

Celý fejeton si po dobu čtyř týdnů poslechněte v přiloženém audiu.