Petra Dvořáková: Umění nepotřebovat

V té době se se sestrou ještě občas schováváme v kuchyni pod stolem, hrajeme si tam s panenkami nebo skládáme kostky. Táta je na vojenském cvičení, kdesi daleko. Když přijede na propustku domů, má na sobě zelené kalhoty a voní tak divně a cize, že se ho skoro bojím. Stráví doma víkend, v neděli v podvečer ho teta starým trabantem odveze zase na vlak, zamáváme mu a vrátíme se domů. Brzy nato máma objeví tu pohromu. Starý bojler ve sklepě už zase praskl. Opravovaný tolikrát, že to ani nespočítáme. Jenže teď to je horší. Táta je totiž pryč a ještě nějakou dobu bude. Máma zastaví jakýmsi kohoutem ve sklepě teplou vodu a řekne nám, že vodu na mytí si budeme muset ohřívat v hrnci. Ještě ten večer zajde k sousedům, prosí, jestli by se na to soused podíval. Je hodný, vždycky pomůže, a tak druhý den přijde. Leží pod bojlerem celé odpoledne, máma mu občas přinese pivo, upekla buchtu a taky vaří kafe. Nás jako děti ale zajímá něco jiného, než jestli bude teplá voda. V lednici leží v papíře zabalený kus salámu. U nás něco nevídaného. Jednou měsíčně po výplatě se sice v nákupní tašce objeví malý papírový balíček s uzeninou, ale vždycky jen trochu, tři malá kolečka na celý krajíc. A teď skoro půlka štangle? Nesplnitelný sen nás mlsných kocourků. A tak se sestrou chodíme kolem lednice a žadoníme – jenom kousek. Máma ale odolává, má to koupené pro souseda za práci na bojleru. Jenže ani my se sestrou se nedáme, loudíme tak dlouho, až máma konečně povolí. Vezme dřevěné prkénko a nůž a každé z nás odkrojí průsvitný pláteček. Popadneme ho a běžíme pod stůl. Každá sama za sebe vychutnáváme tu slast, slibuju si, že si kolečko co nejvíc ušetřím, ale stejně je zblajznu skoro hned. Bažit po dalším si nedovolím.

O pár let později, krátce po revoluci, sedím u naší známé, doktorky Nory. Na stole v kuchyni právě rozkrojila rohlík na lodičky a maže každou půlku vysokou vrstvou pomazánky. Potom obě strany obkládá zeleninou a sýrem. A taky šunkou.

„Proč mažeš obě půlky, když to pak slepíš?“ ptám se jí se zaujetím.

„Přece proto, abych si tam toho mohla dát co nejvíc,“ podívá se na mě Nora a zdá se, že mé otázce nerozumí. A tak mlčím a nic neříkám, jen poprvé v životě pomyslím na to, že by mou jedinou starostí mohlo být, jak si dopřát co nejvíc. Protože doteď jsem znala jen snahu ušetřit, dát dovnitř rohlíku co nejméně, i když bych to chtěla jinak.

Tenkrát, v období dětství a dospívání jsem nevěděla, že umění nepotřebovat se do mě zapsalo silou, kterou už nikdy nevymažu. Že je to nastavení, které mě bude provázet po celý život a dokonce se na čas promění v nevýhodu. To v té době, kdy se život roztočí do závratných obrátek, všechno v něm poroste – ekonomika, spotřeba, pocit, že možnosti jsou nekonečné a zásoby nevyčerpatelné. Skromnost se nenosí, a kdo ji nosí, nad tím se občas ohrne nos.

Nadbytek, který doba přinesla, se pro mě stává dvojnásobným nadbytkem. Už není dychtění po kolečku salámu, každý den je v ledničce výborná šunka, v kavárnách si člověk objednává nejlepší kávu, na korunu se nemusí hledět. Přesto nikdy nenajdu odpověď na otázky A proč bych to měla mít? Proč bych po tom měla toužit? Proč bych to měla potřebovat?

Planeta musela začít naříkat, hlasitě volat o pomoc, aby si lidé konečně všimli, že roztočená kola spotřeby začala nebezpečně vykusovat stále větší část světa, odhryzávat člověku půdu pod nohama, požírat jeho vlastní možnosti existence. Ruku v ruce s tím znovu začala přicházet na přetřes skromnost. Schopnost něco si odepřít, kterou může člověk přispět k záchraně planety a života budoucích generací. Nejezdit autem, nepoužívat jednorázové pleny, nekupovat rychlou módu. Svět kolem se začal hemžit novými termíny, všechny mají společný jmenovatel – odříkat si. Svobodně, často až s nádechem osobního hrdinství, které je definované volbou nepohodlnějšího způsobu života.

Jenže život často není o svobodných volbách. O rozhodnutích v klidných časech. Nejtěžší mraky nad planetou vytváří zase jen člověk. A s ním přichází i doba, kdy některé svobodné volby končí. Ekonomická kola se zadrhávají a zdaleka to není to nejhorší, co musí svět trápit. Nastává čas, kdy se odpírání proměňuje ze svobodného rozhodnutí na nutnost. Kdy si je nenastavujeme jako volbu ve jménu ideálů. Kdy jsme postaveni před hotovou věc a musíme brát, co je. A chceme-li se sami sobě ještě kdy podívat do očí, je třeba myslet na ty, kteří mají méně než my. Umění nepotřebovat se náhle stává životní výhodou. Silným a mocným nástrojem, který člověku pomáhá zachovat si svobodu. Protože díky této schopnosti v člověku nemůže vyrůst pocit křivdy, že mu je upírán nárok na blahobyt.

Celý svůj život přemýšlím o skromnosti. O neschopnosti mít nároky. O nevýhodě i přednosti této životní zkušenosti. Zdá se, že v těchto dnech se schopnost žít s málem a netrpět tím stává opět spíše výhodou. Stejně jako schopnost uvědomit si, že mezi nadbytkem a skutečným nedostatkem je obrovská vzdálenost.

Ve svých úvahách vždy končím v jediném bodě - je důležité umět žít s málem, stejně jako je důležité umět si vychutnávat možnosti života. Úkolem člověka je najít cestu, která mu to přinese, aniž by musela strádat planeta nebo lidé kolem. Kéž by naše skromnost, rozhodnutí si odepřít, bylo zase svobodnou volbou. A kéž bychom ji v lepších časech udělali. Sami pro sebe, pro planetu, pro druhé. Kéž ty chvíle, ve kterých nám svobodná volba pro skromnost ještě zůstává, využijeme ve prospěch druhých.