Fejeton Břetislava Rychlíka: Lidstvo, tu větev Boží lásky…

Na světě umřelo za dva roky pět a půl milionu lidí na pandemii covidu a člověk nestačí žasnout, kolik příslušníků našeho druhu Homo sapiens, čili člověka rozumného či moudrého, vykazuje znaky boží prostoty, jak se slušně říkalo normální blbosti či debilitě. Díky těmto gigantům ducha jsem se dozvěděl, že ten, kdo onemocní, nebo dokonce zemře na covid, je covidkolaborant.

Covid totiž prý vůbec neexistuje, je to podvod na ovládnutí lidstva. Nastolení totalitní světovlády, covid nebo coronafašismus. Jako bychom měli třeba rakovinokolaboranty či rakovinofašisty. Před několika dny mi dva vysokoškolsky vzdělaní občané tvrdili, že očkovaní lidé vyvolávají v blízkosti neočkovaných vnitřní krvácení a u dětí nebezpečné průjmy. Měl bych se podle všeho bát cestovat městskou hromadnou dopravou. Tramvaje by mohly být plné krve, a co by to dělalo s dětmi, netroufám si domyslet.

Zatím jsem nic nezpozoroval, ale pozoruji, že takzvaně naděláno mají někteří spoluobčané v hlavě. Opravdu věříte, že se jehlou injekce do těla vpravují čipy, nanožiletky? Že vám očkování změní genetické informace v DNA a genetický kód? Co Země, pořád je placatá? Jak si stojíte s čarodějnickými procesy? Jsme svědky ztráty rozumu, nebo je část lidstva po lobotomii mozku?

Zdá se, že přišel čas polepšit Stankovičovu báseň: Lidstvo, tu větev boží lásky přiblblou, odlomí ďábel prackou oplzlou.

Když vloni vypuknul covid a náš život začal být v některých projevech omezován, umřelo mi několik příbuzných i vzácných blízkých přátel. Psal jsem mladšímu příteli: „Svět se náhle zastavil a jako bychom se na sebe a náš život byli přinuceni dívat z nějaké vyšší perspektivy. Přemýšlet o podstatném, o smyslu lidské existence z pohledu, který neznáme. My jsme generace, které nezažily válku, každodenní ohrožení života. Zvláště v posledních letech žijeme v jistém blahobytu (jasně, že s otravnou politickou reprezentací, ano, hnusnými jejími činy, špatnou náladou), máme svobodu, dostatek jídla, pití, ale na stejné planetě žijí lidé, kteří denně bojují o život. Kéž by ta karanténa byla i očistcem pro naše budoucí jednání. Obávám se, že si z toho něco vezmou zase jen lidé přemýšliví, pokorní a citliví. Většina sklouzne do svých zaběhaných kolejí.“

Nejenom, že nesklouzla. Jsme svědky prapodivných až úchylných propojení esoteriků s novodobými nácky. Lidí vystrašených s pseudohrdiny odboje. To se děje po celém světě. Co mě však skutečně dovede rozzuřit, je nošení šesticípých žlutých Davidových hvězd. To je opravdové chucpe a nízkost, kterou urážíte oběti holocaustu.

Ti naši Homo sapiensové, kteří vzpřímeně chodí s bubny po Brně a řvou „Svobodu, svobodu!“ ji stejně nikdy nepochopí a neprožijí, protože nejsou svobodní uvnitř. Udělali z toho poznávacího znamení morálně odpovědného člověka cosi mezi kýčovitou kolotočářskou atrakcí a vyprázdněným heslem z komunistických prvních májů. Obávám se, že až by skutečně došlo k reálnému ohrožení naší svobody, hrdinové covidového odboje by si toho v řevu a  zahleděnosti do sebe samých ani nevšimli.

Měl jsem tu čest přátelit se s řadou statečných politických vězňů obou totalitních režimů (od skauta Jirky Navrátila po básníka Zdeňka Rotrekla). Vyznačovali se nesmírným nadhledem, pokorou a hlavně humorem. Spisovatel Jíra Stránský byl zavřený komunisty v padesátých letech i za normalizace. Poprvé ještě před dovršením plnoletosti, kdy ho málem umlátili k smrti za čin, který se nestal. Jíra vynikal hrdými postoji až nakažlivým chechotem svobodné lidské bytosti do konce svých dnů. Přitom jim komunisti a předtím fašisti pozavírali půl rodiny. Jejich rodové heslo znělo: Tu radost jim neuděláme. Čili – nikomu, kdo nás ponižuje, neuděláme radost, že mu dáme najevo, že se cítíme poníženi.

Tváří v tvář těmto osudům mlátit do bubnů a vyřvávat svobodu, když pod ochranou policie pochodujete ulicemi měst a nikdo vám vlas na hlavě nezkřiví, je vlastně trapné. Co už není jenom trapné, ale je i nadmíru nebezpečné, to jsou seznamy vlastizrádců, vyhrožování smrtí a šibenicí před demokraticky zvoleným parlamentem, agresivita vůči zdravotníkům (lidé pod ochranou červeného kříže jsou nedotknutelní i ve válce), šíření dezinformací o důchodcích, kteří údajně po násilně prováděném očkování umírají. O jaké svobodě a čí mluvíme?

V závěru hry Arnošta Goldflama Útržky z nedokončeného románu jsem citoval úvahu spisovatele Roberta Musila: „Mluví se dnes o krizi důvěry v humanitu, o krizi důvěry, jaké dosud lidstvo nebylo vystaveno, dalo by se jí říkat také panika, která se chystá nastoupit na místo jistoty, že jsme schopni vést své záležitosti ve svobodě a rozumu. Oba tyto mravní pojmy, svoboda a rozum, které nám připadaly jako poznávací znamení lidské důstojnosti, nemají příliš pevné zdraví, vyšly z kurzu.“

Tuto řeč pronesl Musil v třicátých letech minulého století, kdy Evropou začínaly pochodovat fašistické hordy a připravovaly peklo druhé světové války s koncentračními tábory (které fašisti tak nezakrytě okopírovali od sovětských bolševiků), plynovými komorami a spalovacími pecemi pro neárijskou rasu. V čase reálných žlutých hvězd. Kdo toto nechápe, nestydí se ani chvilku, nezaslouží si než hluboké opovržení. A ta lůza zlatého dráčka a špendlíčka Daniela Landy, mávající šibenicemi, má pravdu, takto začíná totalita a takto bečí opravdu tupé stádo ovcí.

Básnickou anekdotou jsem začal, anekdotou končím:

Potkají se dvě planety. Jedna je otrávená a rozmrzelá. Co se ti stalo, ptá se první. Ále…udělali se mně lidi…, opáčí druhá. To jsem měla taky, to přejde.