Martin Stöhr: Milý Zeno

20. leden 2023

Poslechněte si fejeton Martina Stöhra Milý Zeno, který je věnován zemřelému brněnskému básníkovi Zenovi Kaprálovi. Autor svůj text poprvé přednesl na jednom z loňských literárních večerů v Rezidenci Café Kaprál na Údolní ulici v Brně.

Milý Zeno,

máš to tu pěkné, zvláště tu lunetu a krb. Viděl jsem to jen jednou, zprostředkovaně, v jakémsi kulturním magazínu, televizáci tě tehdy donutili vlézt do postele a předstírat usínání. Teď teda strmě spíš a nic nepředstíráš, možná je ti milo v nebeském Strmilově, přesně takto jsi ten místní název s rozkoší rozebíral na pažbu a hlaveň. Teď na tebe, Zeno, myslí lidí, nebo se i zastaví, škoda, že tu nejsi. Ne, ty tu nějak jsi, chci jen říct že „druhý život“ míst a knih a lidí někdy bývá tak bláznivý, že by to nevymyslel ani demiurg Jan Novák, jediný a absolutní, potrhlý führer brněnské bohémy. Prý rezidence… Rezidence Café Kaprál

Projekt literárního salonu v Rezidenci Café Kaprál na Údolní ulici v Brně bude pokračovat. Přestože Brno nakonec Evropským hlavním městem kultury 2028 nebude, pilotní projekt o návaznost nepřijde. Bývalý byt rodiny Kaprálových zůstává místem pro literární setkání, čtení, besedy, knižní křty a další akce, které se budou pod hlavičkou Turistického informačního centra Brno konat i v letošním roce. Dlouhodobou vizí pak je v budoucnu vytvořit prostor pro literární, básnické a překladatelské rezidenční pobyty.

Ale vy jste byli všichni krásně střelení: Goldflam, Fuksa, Veselský, Řezníček, Slanina, zapadlí mladíci „s hlavou ve hvězdách a s nohama v blátě“. Řezníčkův román „Hvězdy kvelbu“, román Vámi obydlený, ten pro mne byl v telecích letech magickým kukátkem do moravské metropole. Věděl jsem, že v Praze je všechno a v Ostravě Rottrová, ale Brno? V průjezdu krokodýl, erb divně pruhovaný, strojírenský veletrh a dál už nic. Když se ke mně krátce po převratu dostala ta knížka, bylo to jak lampou do kebule, nádherně se mi rozsvítilo. Pochopil jsem, že Brünn je Jeruzalém básníků, jediný a zářný, chtěl jsem tam jít. Jirous Ti kdysi věnoval takový text, časosběrný záznam, jak je zrovna (tedy nepřekvapivě) ožralý a celý den manicky vozí kolečka. Něco zkrátka kope ve Vydří, možná hledá ten svůj poklad, nevím. A já su teď, Zeno, taky dost čekaně „namol střízliv“. To je tvoje sousloví. Těžké jak samopal, hlaveň je zalitá, vůbec mne to nebaví. S tím žádný poklad nevyhrabeš.

Z Rezidence Café Kaprál v Brně

Na mé zahradě, blízko za městem měst, se smráká, odvozil jsem závěje hořkého listí, uskladnil ořechy, schoval kolečka, přiložil do kamen a teď Ti píšu. Kafe bude jenom černý, zkyslo mi mlíko, šel jsem ho vylít na kompost. Je podzim, všechno tu kvasí a tlí. Někde pod horou knížek tu mám Tvůj dopis z posledního léta, to už jsi byl ležák. Nikdy jsem ho neotevřel, bál jsem se. Nepřijel, nezavolal, nezlob se. Chceš vědět, jak na tom su? Ukradli mi telefon a já furt přemýšlím, jak to nenápadně navléct, abych si nemusel pořizovat nový. Nejraději se totiž bavím s místním strakapoudem, držíme na sebe, začal si dělat díru v podbití chalupy, ale když viděl, jak jsem z domu vystrčil hlavu, nechal to být. Vím to jistě, v jeho opuštěném vchodu se chvěje pavučinka a na ní krůpěje. Tak škoda. Chci říct, že píšu, jen když je komu. Ale pták je fuč, Jan Křtitel s Jidášem se dávno odstěhovali, a tak jsem rád, že můžu napsat Tobě, s pohledem upřeným ke Strmilovu.

Já jsem se tam za Tebou nakonec zastavil. V létě, o rok později. O rok dýl, jak by se u Vás řeklo. Máš to tam pěkné, zvláště tu noční lunu a kapli. Je to v mírných loukách a polích za městečkem, dal jsem na chvíli ruku na Tvou schránku a vzpomínal. Přes nízkou zeď hřbitova jsem viděl, jak u cesty zastavilo auto, vystoupila z něj kráska v nesnázích, stáhla si kalhoty a vyčurala se. Všecko leží vedle sebe, moč a slzy, strakapoud a Strmilov, urny i poklady, práce dobrá i ta prokletá. Já asi tuším, proč Ti Magor věnoval přesně takový záznam. Tys byl jediný frajer, který „skládal básničky“, a vůbec se za to nestyděl, říkávals, že jsi takový „pracovník“, spíš úředník než umělec, moc jsi s tím nenadělal, to se mi líbilo. Kráska zmizela, Strmilov čněl. Šel jsem to taky opřít kdesi do krajiny, za nejodlehlejší roh toho věčného bydliště. Měli tam hromadu plonkových náhrobků a křížů z litiny. Někdo má nutkání skočit nebo vykrást chatku, já musím pokaždé zabojovat, abych si něco takového nenaložil. Jenže věděl bych jak dál? Nenávidím poezii, miluju básníky.

„Na stolku betlovém prázdně té zahrady / kam vešla letní noc po dlouhém večeru. / Tam chladně uvadal a voněl žádné sny, / kus flóry oddané božímu záměru.“ To je sloka z Tvé básně Branka, tam jsou fantastické, skoro nezbadatelné stehy svazující odlehlé verše a významy do celků, můžu si nad tím ulámat hlavu, jak jsi to složil? Miluju poezii, nesnáším literaturu. Hádám, že jsi to měl taky tak, jinak bys jí chodil, aspoň někdy, naproti.

Z Rezidence Café Kaprál v Brně, dopis od Ludvíka Vaculíka

Když jsem k Tobě dorazil, ještě když jsi byl, dům byl tichý. Pět minut jsem v úžasu studoval Tvoji dřevěnou branku. Solidní práce z první republiky, ale jak se ty masivní hranoly začaly časem viklat, svazoval jsi to dohromady provázky a barevnými nitěmi, křížem krážem, byla to naprosto praštěná skrumáž subtilního a robustního. A přece to mělo smysl. Řád tísnivý i bujarý. U vchodu visela cedulka: „Zvonek nefunguje, zvoňte šiškou!“. Visí Ti tam litinová šiška, závaží z kukaček, vlasec se ztrácí kdesi v útrobách stavení, však víš. Probůh, co to má být? Zvoňte šiškou? Zenový humor. Aleluja, buch, buch, buch. Stejně jsem se nejspíš musel doklepat, už si to nevybavím. Ale máš to tam pěkné, zvláště krb a na něm impozantní štít pojišťovny Slávie. Temné oleje od příbuzného, akademického malíře, obrovský lustr s pavučinami, police s poházenými knihami, u nikoho jsem neviděl tak rozvířené hřbety, ale kdo by se s tím rovnal, že? Zrovna dnes a zrovna proč. Konečně jsme si spolu dali kávu a dýmku, s šachem to bohužel neumím. Když jsi mne vedl do podkrovní pracovny a těžce stoupal do schodů, jenom sis povzdech: „Stáří je na prd...“ Teď nevím, jak dál a jestli mám ještě přiložit. Všichni chceme do Arkádie, ale dopadne to jako vždycky. Tvoje dcera Dora mi říkala, žes jí ten ortel oznámil úplně mimochodem, na ulici, při nějakém překládání věcí z auta. Když prásknul kufr a už nebylo co, řekl jsi prý: „Jo vlastně, mám raka…“ Dvacet let se Ti ten prevít surově pelešil ve vousech, které hned tak někdo v Brně neměl. Zřídly Ti na pár cancourů, jsi frajer, že jsi nevyměkl a nikdy si je nedal pryč.

„Copak se úsvit vždycky musí zdařit? / Jednou až nebudem a vyprázdněno bude, / po cestě ani chodec, ve vzduchu pták. / Tak jako na počátku snad.“ Strašně mě vždycky zajímali chlapi jako Ty, z generace mého taty, rozumí se takoví, co píšou básničky, myslel jsem si, že by se s nimi dalo něco vážného otevřít, třeba probrat hledání pokladu, otázky, na které otce nikdy neužilo. Dopadlo to, Zeno, jako vždycky. Obtížně jsi postával u rozvířené knihovny a solil historky: „A tenhle krásný starý foliant je bohužel poškozený, představ si, to u mne jednou byla televize, ještě takový ty štáby, jak jich jezdilo patnáct. Režisér mne donutili lehnout si do postele a předstírat spánek a zřejmě tehdy mi z toho nějaký televizák vyřezal všechny ty vzácné rytiny…“ Pak už jsme spolu zůstali víceméně potichu. Tak to s Tebou bývalo.

Na cestě dom jsem přemýšlel o tom, že jsi mi dohromady nic nesdělil, ale Ty jsi to nakonec vzkázal beze slov. Ze střešního okna ti tam zatékalo na pracovní stůl, na předpotopní computer. Ustříhl jsi teda kus igelitu a několika rýsováčky to připíchl vodě do cesty. Na stůl Ti teklo zjevně dál, ale ne už přímo do klávesnice. Aleluja, kap, kap, kap. A já se tu blbec hroutím z každé plísně, z každé dírky od červotoče. Napsals: „Našli jsme hospodu v nebi. / Bylo to v září a říjnu / kdy slunce paběrá / a doutnají keře.“ A já Ti chci jen napsat, já chci jen říct, ať jsi tam blažený. Pozdravuj Velkého Strakapouda. Už mi to v kamnech „paběrá“, už je mi zima, čeká mne pustý Jeruzalém. Loučím se s Tebou, milý Zeno, zdravím Tě v úctě dokonalé, se vzpomínkou nevývratnou, srdečně a sám.

Tvůj Martin (namol Ti vděčný).

autor: Martin Stöhr
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Tohle není povídání na dobrou noc, k zamyšlení určitě.

moderátor Jan Pokorný

tata.jpg

Tata a jeho syn

Koupit

Autorské povídky známého divadelníka a spisovatele A. G. v jeho vlastním podání. Tata a jeho syn je sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.