Ludvík Vaculík byl jako otec svrchovaná autorita – vzpomínají jeho synové

22. prosinec 2017
Ludvík Vaculík

Synové Ludvíka Vaculíka Jan a Ondřej vystoupili nedávno v Mahenově památníku v Brně. Četli fejetony a besedovali se čtenáři. Poslechněte si, jak vyprávěli o svém otci.

Koncem listopadu pozvala knihovnice a dramaturgyně literárních pořadů v Mahenově památníku Jana Černá do Brna syny spisovatele Ludvíka Vaculíka, aby besedovali se čtenáři. „Že tata nemohl přijet, tak paní Černá pozvala nás,“ podotkl Jan Vaculík a slíbil, že se to tedy oba synové pokusí publiku vynahradit.

Připomněl tím současně skutečnost, že Ludvík Vaculík za svého života do Mahenova památníku jezdil a vedle řady dalších významných českých spisovatelů měl toto komorní prostředí v lásce a rád se sem vracel.

Ve vysílání Zelného rynku si den před Štědrým dnem poslechneme, jak Ondřej Vaculík čte otcův fejeton začínající slovy „Milý Ježíšku…“, a můžeme se jeho prostřednictvím zamyslet nad tím, co nejenom v tomto adventním čase je, a co není důležité. Blíží se Vánoce, a tak bude laskavost tím, „co na srdci i na jazyku“.  Ale do politiky přece jen trochu zabrousíme.

Protože Ondřej Vaculík následuje své rodiče v práci pro rozhlas i v literární a publicistické tvorbě, přečte nám také něco z vlastních textů.

Návštěvníci Mahenova památníku však byli nadšeni nejen čtením, ale i tím, co zaznělo v besedě. Moderoval ji zlínský spisovatel Antonín Bajaja. Ten vzpomínal na své vlastní zážitky s Ludvíkem Vaculíkem.

Měl pocit, že otec musí být hrozbou

Vůbec nejzajímavější však bylo vyprávění o vztahu autoritativního otce a synů – jsou celkem tři (v Mahenově památníku chyběl nejstarší Martin). Dva z nich, Jan a Ondřej, se však netajili svým přiznáním i vyznáním. „My jsme se spolu o tom bavili a porovnávali jsme si, jak kdo ho vnímá,“ vysvětlil Ondřej Vaculík. „Žili jsme paralelně s ním dlouho a za tu dobu náš vztah prošel mnohými proměnami.“

„Když jsem byl malý, tak jsem se taty bál,“ přiznává Ondřej, „byl jsem hrozně rád, když nebyl doma. Byla to otcovská autorita, svrchovaná až božská. Byla to někdy až, zdálo se nám, hrůzovláda.“ Syn však současně dodává, že se mu to možná v dětství jen tak jevilo, protože otec byl současně velmi citlivý. „Měl nás velice rád, akorát v určitém období my jsme to nedokázali vnímat a on zase nedokázal vnímat, jak se cítíme my.“

Ve starším věku už to zase vypadalo jinak. „Když byl v průšvihu se ženami, a padlo to do období normalizace, tak my jsme se s ním solidarizovali.“ Synové usoudili, že režim chce, aby se od otce distancovali – což ale nikdy neudělali.

Ludvík Vaculík zemřel v 89 letech, a tak to poslední období bylo dlouhé, shrnuje Ondřej: „Měli jsme ho pak velice rádi, našli jsme k němu láskyplnou cestu. Dítě, které je už velké, pochopí, že se role mohou obracet. A on měl radost, že jsme toho schopní.“

Jan Vaculík zase uvažuje: „Myslím, že později mu bylo velice líto, že nedokázal být hodný otec-kamarád. On měl pocit, že otec musí být hrozba.: Zlobíš – dostaneš nařezáno! Dostávali jsme skutečně nařezáno, takže když otec přicházel, utíkali jsme se schovat pod postel.“

V době, kdy Janovi bylo 17 let a Ondřejovi o čtyři víc, se to však změnilo. „Najednou před námi tata stál jako člověk, který je v průšvihu a který v nás hledá oporu,“ potvrzuje Jan. „Tím se ten vztah úplně změnil.“

Při výchově nejstaršího syna Martin byl prý Ludvík Vaculík nejdespotičtější. Na nejmladšího syna už tak trochu neměl čas. „Já jsem měl krásné dětství, protože naši nebyli doma,“ směje se Jan. Ondřej doplňuje: „Vždycky jsme oceňovali, že nám důvěřovali, toho si podnes považuju. Od jistého věku přepustili kompetence výchovy přímo nám.“

Spustit audio
autor: Alena Blažejovská|zdroj: Český rozhlas Brno

Související