Poezie má reagovat i na věci veřejné, říká Ladislav Soldán
Poslechněte si rozhovor s Ladislavem Soldánem, který publikuje verše pod jménem Jurkovič. Čím je poezie pro literárního vědce, kritika a editora?
Docent Ladislav Soldán v minulosti působil mimo jiné v Ústavu pro českou literaturu ČSAV v Brně a poté v Ústavu české literatury a knihovnictví Slezské univerzity v Opavě.
Verše publikuje pod jménem Ladislav Jurkovič a takto letos vyšla i sbírka Zase se slovy aneb Všehochuť s podtitulem Básně 1959-1960 a 2017. Vydalo ji brněnské nakladatelství Tribun EU. Knížka vychází s poznámkou „u příležitosti autorových osmdesátin“, přestože osmdesáté narozeniny oslaví autor až 10. října příštího roku.
Čtenář si klade otázku, co vedlo autora a editora v jedné osobě k rozhodnutí shromáždit ve stejném svazku básně juvenilní spolu s letošními. Básně z mládí prý Soldán připojil proto, aby se takto uchovaly. Některé z jeho tehdejších textů totiž vyšly jen časopisecky.
„Nyní byla příležitost dostat je do předčasně, drze motivované sbírky,“ podotýká autor sebeironicky. Mladistvé básně jsou přitom emotivní, zaměřené na milostné vztahy a prožitky okouzlení, kdežto básně letošní jsou racionálními glosami ve verších, obrácenými k okolnímu světu.
„Nikdy jsem se jako básník nepovažoval za současníka mladé generace z konce let padesátých či let šedesátých,“ konstatuje Soldán. „Vyhledával jsem tehdy především brněnské básníky jako Karla Kapouna, který ovšem brzy zemřel. Říkal mi: Také se dočkáš první knížky. Ale stalo se to až po dlouhé době. Potom jsem se stýkal v družné společnosti v jedné kavárně s Janem Skácelem, toho jsem si velmi vážil, stejně tak jako Oldřicha Mikuláška.“
Pseudonym vytvořil z babiččina příjmení
Nejvíce však Soldána ovlivnil kritik Oleg Sus. „Vyučoval mě na fakultě, a když potom z fakulty v roce 1971 musel odejít, tak jsem se s ním potkával. Některé moje rukopisy četl a kritizoval, některé opravoval, a tak se ze mě snažil v oblasti literárně kritické, historické a editorské práce něco udělat.“
O Susovi říká Soldán, že neměl rád poezii „ukníkanou, do které někdy ta milostná poezie táhne, on měl rád mužnost v poezii“. Proto si prý nejvíc vážil poezie Mikuláškovy. Z dalších autorů Soldán připomíná básníka Klementa Bochořáka, který tehdy pracoval v ústraní v knihovně, a také Josefa Suchého. „Kontakty s ním zprostředkovala jeho žena, která byla v tomto smyslu motorem.“ Soldán se však nechtěl nechat příliš ovlivnit, snažil se jít vlastní cestou.
Poezie má reagovat na věci veřejné.
Ladislav Jurkovič (Soldán)
K publikování ve významných časopisech jako Host do domu však prý tehdy nenašel odvahu – ostatně dodnes publikuje verše pod jménem Jurkovič. „Volba pseudonymu je rodinná. Moje babička, která se narodila na Slovensku a přišla sem jako dělnice na železnici, se za svobodna jmenovala Kateřina Jurkovičová.“ Soldánů je prý v České republice asi šest set, kdežto Jurkovičů je u nás daleko méně.
„Tvorba kritická je blízká vědecké práci,“ uvažuje autor, „ale není s vědeckou prací totožná. Teď se zabývám edicí kritika, který byl pouhým středoškolským profesorem, Rudolfa Černého. V jedné své studii srovnává estetiku, filozofii a poezii – a shledává styčné body, ale i určité rozlišnosti. Ty tady určitě jsou.“
Soldánovy verše inklinují k racionalitě, glosátorství, filozofičnosti. Jedním ze zdrojů jeho inspirace jsou slova jako taková, objevují se zde úvahy o příjmeních, rčení, citáty z písní. „Poezie je především práce se slovy a jejich různými významy,“ soudí autor. „Do prózy mám strach vstoupit, to je práce úplně jiná. Možná to ale někdy zkusím. Líbí se mi třeba některá Poslední slova v Lidovkách, ale některá považuju za plácání. Člověk by neměl číst jenom jedny noviny, měl by číst tisk v širším rejstříku. Já si občas kupuju Právo nebo jiné noviny.“
Sám Soldán napsal třeba i báseň o zákazu kouření. „Glosátorství je podle mě velmi důležité. Poezie nemá být jen nadčasová. Má reagovat i na věci veřejné. V některých básních se vyjadřuju také ke krajině, kterou dobře znám a kterou jsem prožíval a prociťoval. Je to můj rodný kraj, Sloup v Moravském Krasu, a teď v poslední době i sídliště v Líšni, které má naproti sobě vinohrady.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.