Literární výročí: Marina Cvetajevová a Natálie Gončarovová – Pařížské přítelkyně

Marina Cvetajevová s manželem

Příspěvek brněnské rusistky profesorky Danuše Kšicové ke 120. výročí narození básnířky a k 50 letům od skonu malířky (8. října 1892–1941) – (1881–17. října 1962).

„To první bylo světlo a to druhé prostor. Kdyby tady nebyla střecha, byla by to poušť. Ale takhle je to jeskyně – jeskyně plná světla, kam tečou všechny podzemní řeky.“ To byl první dojem Mariny Cvetajevové, když přišla do atelieru své nové pařížské přítelkyně Natalie Gončarovové. Seznámily se v Paříži v létě 1928 prostřednictvím Marka Slonima, vydavatele pražského časopisu Volja Rossii (Svobodné Rusko), kde byla poprvé otištěna rozsáhlá studie Mariny Cvetajevové o dvou Gončarovových: krasavici Natálii, ženě Puškinově, a experimentální ruské malířce, vnučce bratra té nejkrásnější ze tří dcer zchudlého rodu Gončarovových.

O jedenáct let starší, klidná a uzavřená žena, žijící jen svým uměním, básnířku přitahovala celou svou osobností. Z jejích dopisů Natálii Gončarovové je patrné, jak toužila po tom, aby se sblížily. Zvala ji na oslavu Nového roku i Tří králů, masopustu i Velikonoc. Byla by ji ráda přivítala v kouzelném okolí městečka Meudonu na březích Seiny, kam jezdívala na jaře i v létě, kdy zde trávila prázdniny s dětmi – šestnáctiletou Ariadnou a čtyřletým Murem. Ariadna, jež měla dar slova i tvaru, se malovat učila nejdříve u Natálie Gončarovové. Teprve poté ji vzali na Uměleckou školu Louvru, kde jí vzhledem k jejímu talentu odpouštěli školné. Bývala tak často prostřednicí mezi oběma umělkyněmi. Nosila máminy dopisy malířce a od ní pak její odpovědi, jež se však bohužel nedochovaly, stejně jako mnohé z toho, co Marina Cvetajevová zanechala v Paříži v roce 1939, kdy se rozhodla odjet za svou rodinou do Sovětského svazu. Přežila to jen Ariadna, odsouzená na řadu let do gulagu. Na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy se obě ženy stýkaly, však zbývalo ještě místo pro štěstí, i když materiálně se rodina Mariny Cvetajevové probíjela jen těžce. Manžel byl nezaměstnaný, takže museli vycházet s malou československou podporou, poskytovanou porevolučním emigrantům i pokud žili v zahraničí. Za verše se moc neplatilo, proto básnířka občas pořádala veřejné přednášky o významných ruských spisovatelích a začínala psát prózu. Kniha srovnávající obě Natálie Gončarovové byla v tomto směru klíčová. Na ní si autorka vyzkoušela, jak spojovat aktuální situaci se vzpomínkami, životní filozofií a estetickými názory, jež reflektovala tvorba toho, o němž psala.
Úryvek

Celý příspěvek Danuše Kšicové k literárnímu výročí uslyšíte v závěru Zelného rynku v sobotu 13. října. Pořad zaříná po 17. hodině.