Jiří Jilík vypráví o žítkovských bohyních a učitelování ve Vlčnově
„Hledali jsme v novinách téma na letní okurkovou sezónu, tak jsem se rozjel na Kopanice do souboru Kopaničár a říkám: Lidi, tož, jsou ještě nějaké bohyně na Kopanicích? A jedna ta tanečnice, Lýdie Gabrhelová, říká: No, samozřejmě, moje babička je bohyně. A tak jsem se ocitl spolu s Olgou Vlasákovou v Čiernych u Irmy Gabrhelové, což byla dcera slavné bohyně Anny Struhárové, a ona sama byla jednou z posledních autentických bohyní na Kopanicích.“
Jiří Jilík (nar. 1945) vypráví o tom, co jej brzy po roce 1989 přivedlo k psaní o žítkovských bohyních. Nejprve vycházel seriál na pokračování ve Slováckých novinách, v roce 2005 vyšly jeho Žítkovské bohyně knižně. O rok později následovalo Žítkovské čarování. Po úspěchu románu Kateřiny Tučkové, nazvaného také Žítkovské bohyně, byly obě Jilíkovy publikace vydány v roce 2013 znovu, ve společném svazku.
Slovácký deník v roce 2012 publikoval polemiku, kterou zahájil otevřený dopis Lýdie Gabrhelové Kateřině Tučkové. Na výzvu vnučky žítkovské bohyně Irmy Gabrhelové formuloval tehdy svůj postoj i někdejší šéfredaktor Slováckých novin Jiří Jilík. Na oba texty poté reagovala autorka románu Kateřina Tučková.
Dnes Jiří Jilík podotýká: „Příbuzní Irmy Gabrhelové, a já se jim nedivím, se ohrazovali proti tomu, že spisovatelka tu osobu vzala do svého románu pod jejím jménem a vymyslela jí příběh, který s jejím životem nemá nic společného. To se jich dotklo. Jestliže se tam o Irmě píše, že byla všemi opuštěná a rodina ji opustila, a není to pravda, tak oni to cítí tak, že je budou lidé pomlouvat.“
Většina tvorby Jiřího Jilíka je inspirována Slováckem. Narodil se v Praze, kam se jeho otec, umělecký knihvazač a spisovatel Fanek Jilík, vydal „za svojí literární hvězdou“. Dětství však Jiří Jilík prožil už v Kunovicích, kam se jeho rodiče brzy vrátili. Vystudoval SVVŠ ve Starém Městě a poté učitelství na pedagogické fakultě a muzeologii na filozofické fakultě v Brně. Působil jako učitel ve Vlčnově (1970-1979), pak v regionálním tisku, filmové tvorbě a muzejnictví (Slovácká jiskra, Filmové studio Gottwaldov, Malovaný kraj, Slovácké noviny, Slovácké muzeum).
Sám konstatuje: „Mým osudem se stal Vlčnov a jízda králů. Deset let jsem učil děti mateřskému jazyku a dějepisu, ale učil jsem i sebe - naslouchat řeči moudrých lidí, symbolům a významům tradice, zpěvu písní, když se s jinými muži držíme kolem ramen, i vření vína v bečce.“ Z těchto zkušeností čerpal pro scénář rodinné komedie Pětka s hvězdičkou a později pro humoristickou knížku U nás na Slovácku – od opice k člověku a zase zpátky, která je přepracováním původního námětu pro film. Knížku nedávno vydalo nakladatelství Grada.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
S hereckými hvězdami poznejte tajemství textu starého dva tisíce let
Ondřej Kepka, režisér a moderátor
O věrné lásce statečného Chairea a sličné Kallirhoy
Román byl napsán pravděpodobně už v prvním století našeho letopočtu a možná dokonce i dříve. Jde o první dochovaný milostný a zároveň i dobrodružný román nejenom antického, ale vůbec evropského písemnictví.
